Ztracené duše - Kapitola šestnáctá I.

15. června 2008 v 21:08 | Witch |  FF - Ztracené duše
Kapitola šestnáctá
RITUÁL PŘIVOLÁNÍ
"Call my name
and save me from the dark."
EVANESCENCE
Nahlas by to sice nepřiznal ani za měšec galeonů, ale náramně se mu ulevilo, když už bylo jisté, že mají ty odhodlané "červenáčky" z krku. Stačilo, aby byli strážní jen trochu rychlejší a mohli to taky pořádně schytat. Na Angelinině výrazu poznal, že ten štít by to určitě už dlouho nevydržel.
A opravdu nerad by se zítra objevil na titulní stránce Denního Věštce jako spolupachatel pokusu o vysvobození uprchlého Smrtijeda. Jeho uklidňující tvrzení Darie, že to co chtějí podniknout s Angelou a Dracem není moc nebezpečné, mu teď připadalo skoro směšné.
Audi uhánělo vpřed několik desítek metrů nad zemí přímo k Londýnu. Mělo sice zhasnuté světla, ale daleko před nimi byla udržována varovná hranice, která by je upozornila na jakoukoli překážku. I Angele zmizelo z tváře napětí. Před chvilkou už se zase vrátila do svého těla. Nedovolila mu ale, aby si odepnul pás, a Dracovi jakbysmet.
"Někde ti zastavím, aby ses mohl přemístit domů," pronesla a úkosem ho sledovala, jak si hůlkou vrací svou skutečnou podobu. "Je zbytečné, abys s námi jel celou cestu."
"To bude fajn, díky," přikývl a s šilháním si vracel nos do původní velikosti.
Angela pohlédla do zpětného zrcátka. Snape se v zadním sedadle skoro ztrácel a těch pár vlasů se mu pohupovalo kolem skloněné tváře. Draco se beze slova díval ven z okna.
Raději se vrátila k řízení a začala sestupovat níž, aby mohla najít místo, kde vysadit Alexe.
Audi hladce dosedlo na čistě vyhrnutou silnici vedle nějakého sídliště. V širokém okolí nebylo vidět živé duše. Angela zastavila, zatáhla ruční brzdu a obrátila se k Alexovi, který už si odepínal pás.
"Otoč se na mě," vyzvala ho a vytáhla svou hůlku
Trochu udiveně se k ní natočil, ale ona mu bez dalšího vysvětlování upravila ten hrozný účes, který si popaměti na hlavě vytvořil.
"Teď už vypadáš konečně trochu normálně," prohlásila s mírným úsměvem.
Ušklíbl se.
"Tak dík," odvětil a otevřel si dveře.
"Alexi, počkej na mě chvíli venku," ozval se zezadu Draco náhle.
"Jasně," přikývl bez zaváhání a nedal najevo žádný údiv.
"Díky, Alexi," pronesla ještě Angela.
Přikývl, vystoupil a zabouchl za sebou.
"Angelo?"
Ta už si rozepínala pás, aby se k němu mohla otočit dozadu. Vrátila mu zpět jeho tvář i vlasy, brýle už měl dávno dole.
"Pohlídej ho," požádal ji.
Jen pokývla hlavou a otočila se dopředu. Draco vystoupil a obešel auto zezadu. Viděla je v jednom z bočních zrcátek. Chvíli spolu mluvili. Mohla je slyšet, ale snažila se neposlouchat. Nic jí do toho nebylo. Stejně si dokázala živě představit, jak odtažitě mu Draco děkuje.
Pak Draco vztáhl k Alexovi pravou ruku. Ten ji po chvíli přijal a stiskl. Angela se pro sebe v autě usmála.
Draco se vrátil dovnitř ke Snapeovi, Angela počkala, až si zase zapne pás a prudce se rozjela.
Alex počkal, až mu auto zmizí z očí, pak si zase vytáhl hůlku a přemístil se.
"Jedeme k tobě?" otázal se tiše.
"Jo, ten Rituál vyžaduje trochu delší přípravu, dneska už je pozdě," odpověděla tiše.
Všiml si, že si přejela rukou po čele.
"Kam ho dáme?" zahučel s nevrlým gestem směrem k postavě sedící vedle něj.
"Do sklepa," odtušila hluše. "Ten den to přežije."
V předním zrcátku viděl, že se jí najednou vyděšeně rozšířily oči.
"Angelo? Je ti něco?"
"Draco ..." zasípala namáhavě. "Volant ..."
Všude kolem ní se rozléhala dunivá hudba. Osvětlení bylo jen sporé, modré a zelené. A v místnosti masa pohybujících se těl. A krev. Na některých hrdlech viděla poranění. Velmi dobře rozjetá zábava byla hrubě narušena. Pár nemrtvých padlo v křečích zemi. Jiní začali vztekle řvát. Pak bolestně. Vzduchem se rozléhaly rány a svist šípů. A upíři umírali. Tolik ... Tak moc. Dokonce i ti, které znala ...
Škubla sebou a znovu si uvědomila, že sedí v autě. Příšerně ji bolela hlava a čelo si svírala oběma rukama. Volant před ní držely jiné ruce. Auto stálo. Díkybohu stále ve vzduchu.
"Angelo, vnímáš mě?" ozval se Draco.
Zvedla opatrně hlavu. Z toho, co právě viděla, se jí dělalo špatně. Upíral na ni upřený pohled ze sedadla spolujezdce.
"Už je to dobrý," pronesla roztřeseně.
"Další vidina?" došlo mu z jejího výrazu.
Přikývla a vzala zpět do rukou volant.
"Musím si pospíšit," poznamenala napjatě, vzlétla s autem výš a postupně přeřadila na nejvyšší rychlost. Do Londýna to bylo ještě půl hodiny.
Do garáže vpálila Angela tak rychle, až se sama divila, že stačila zastavit těsně před zadní zdí. Vyskočila z auta a už otvírala dveře Dracovi, který tahal ven Snapea. Vyšli ven, Angela rychle zabezpečila garáž a obrátila se k němu.
"Klíč od sklepa visí na třetím trámu nahoře na verandě," informovala ho a ve spěchu si oblékala svou bundu. "Zamkni ho tam, nebude mít šanci se o něco pokusit. S tím náramkem se nemůže ani přemístit."
Vážně přikývl.
"Zadní dveře jsou naštěstí odemčené, takže se dostaneš normálně dovnitř, abys nemrzl venku. Tak já letím," dodala a přemístila se o něco hlasitěji než obvykle.
Draco si to hned poté namířil ke stezce kolem garáže. Snapeovu vyhublou ruku musel mít obtočenou kolem ramen, jinak by nejspíš spadl na zem. Táhl ho směrem k zahradě a potlačoval v sobě neurčitý pocit znechucení. Navíc mu ještě mrzly ruce na studeném větru.
Zahradu přešel o něco rychleji než obvykle, šoupl Snapea na zem k verandě a vystoupal na ni, aby se podíval po klíči. Našel ho snadno.
Sešel zase dolů, popadl svou nepříjemnou zátěž a odvlekl ho kolem oken do obývacího pokoje na severní stranu domu, kde se nacházely krátké schody do tmy, na jejíchž konci byla zamčená železem kovaná dvířka.
Naštěstí sebou od jisté doby nosil malou baterku, takže s její pomocí našel vypínač na zdi. Rozsvítil, odemkl a zavlekl ho dovnitř. Sklípek o rozměrech třikrát dva metry byl úplně prázdný. Draco svého zajatce pustil a Snape se podél okamenované zdi svezl na zem. Chtěl se od něj odvrátit, ale světlo jeho baterky dopadlo na zeď u dveří a to ho zarazilo. Přistoupil k ní blíž a zahleděl se na ni pečlivěji.
Jako by zaschlá krev ... Bylo to první, co ho napadlo, když si prostudoval dlouhé šmouhy. Posunul světlo dál. Našel mezírku mezi dvěma kameny. Materiál mezi nimi byl něčím vyškrábaný. Přešel ke dveřím a začal hledat vypínač tady. Byl tu, ale nefungoval.
Chvíli zůstal zamyšleně stát. Pak vyšel ven, zamkl za sebou a svižným tempem se vydal do domu.
Zanedlouho se vracel a nesl si velkou svítilnu. Znovu vešel do sklepa a uprostřed zůstal stát. Snape seděl tam, kde ho nechal. Teď už mnohem lépe viděl kamenné zdi. Podobné zaschlé fleky a šmouhy jako u dveří byly všude. A taky ... Drápance. To nemohlo být nic jiného. Dlouhé rýhy. Ale v kamení?
Nahnul se k jednomu místu. V mezeře mezi kameny se něco zalesklo. Vztáhl ruku a pokusil se to vytáhnout. Šlo to snadno. Byl to nehet.
Nehybně na ten téměř úplně zčernalý kousek civěl. Pak ho pustil a narovnal se. Obešel sklípek kolem dokola a zastavil se u rozevřených dveří. Předtím je otevřel úplně, takže si toho nevšiml. Teď to mohl vidět až příliš dobře. Povrch na jejich vnitřní straně byl notně poškozený a trčely z něj třísky.
Ještě pohlédl vzhůru. Žárovka tu kdysi byla, ale teď ze stropu trčely jen dva dráty.
Pak si uvědomil ještě něco. Za celou tu dobu od chvíle, kdy pozřel jednorožčí krev, se necítil tak napjatý jako právě teď. Ze vší té zaschlé krve, která byla dokonce i na podlaze, se mu dělalo zle.
Co se tady stalo? Věděla o tom Angela? Jestli ano, tak proč by ho sem tak lehkomyslně posílala? Měla přece naspěch ... uvažoval.
Měl toho pohledu už dost. Rychle vyšel ven, pečlivě Snapea zamkl a vykráčel na čerstvý vzduch. Vzhlédl k noční obloze a přemítal, jestli se na tohle Angely zeptá přímo, nebo počká, jestli mu to nevysvětlí sama.
***
Seděl za svým stolem v noblesně zařízené pracovně, rozsvícenou nechal jen jednu stolní lampu, stejně více světla nepotřeboval, a pečlivě studoval plány nějaké budovy, když zaslechl od hlavního vchodu rozčilené hlasy. Zamračil se a zvedl hlavu. Jeden z hlasů byl strážný u vchodu, druhý byl dívčí. Vstal od stolu a zamířil k dvoukřídlým dveřím z jilmového dřeva.
To už slyšel hlasy z chodby mluvící v upírštině velmi zřetelně.
"Mě absolutně nezajímají vaše rozkazy! Musím s ním mluvit! A to hned!"
"Slečno, to nejde! Přikázal, že ho nemá nikdo rušit!"
Lynx otevřel dveře dokořán a vkráčel do chodby pokryté rudým kobercem. Otočily se k němu tři tváře. Dva z nich byli jeho služebníci a tou třetí byla Feles s vyloženě vzteklým výrazem ve tváři.
"Pane!" uklonil se směrem k němu strážný. "Omlouvám se, ale tady slečna trvá na tom ..."
"To je v pořádku, Keturo," přerušil ho. "Ustup jí."
Strážní se neochotně rozestoupili, Feles v rozepnuté bundě a džínech se prořítila mezi nimi a zastavila se až těsně před ním.
"Kde máš toho svého povedeného bratra?!" zasykla bez pozdravu.
Ohleduplně přešel její neomalené chování.
"Co zase provedl?" zeptal se klidně a neuhýbal před jejím naštvaným a netrpělivým pohledem.
"Někde si pořádá párty, ten idiot!" vyštěkla.
"Na mě nikdo v mém domě řvát nebude!" ucedil ledově. "Takže se laskavě uklidni!"
Feles zaťala pěsti, ale mlčela. Očividně se nutila ke klidu.
"Pojď se mnou," vyzval ji a zamířil zpět do pracovny. "Vy se vraťte na svá místa," dodal ještě směrem ke Keturovi a Landremu.
Feles za sebou zavřela a zahlédla ještě, jak Lynx schovává nějaké papíry do zásuvky u svého stolu.
"Tak, teď se můžeš jasně vyjádřit, co se děje," pokývl na ni.
"Na diskotéku, kterou pořádá tvůj bratr, zaútočí jednotka z Odboru lovců. Nevím přesně, kolik bude obětí, ale bude jich opravdu dost, jestli mi hned neřekneš, kde to mají," vychrlila ze sebe Angela na jedno nadechnutí.
"To je tak málo času?" povytáhl Lynx obočí.
"Přesně tak," odsekla.
"No, to bude problém ..." zamračil se a přešel ke stolku u okna.
"Co?" nechápala Angela.
"Já nevím, kde je," odtušil.
"Cože? To myslíš vážně?"
"Víš, přece, že taková shromáždění jsme zakázali už před dvěma měsíci. Předpokládal jsem, že na to bude Lupus dbát," osvětlil jí nevzrušeně. "Navíc nejsem jeho chůva."
"Jako bys ho neznal!" podotkla jízlivě.
"To je fakt," připustil. "Zjistím to."
Lynx odněkud vytáhl malý bezdrátový přístroj s krátkou anténou.
"To bys teda měl!" procedila mezi zuby a mírně znechuceně civěla na mobilní telefon v jeho ruce.
Člověk by to do nich neřekl, ale upíři měli rádi komfort a určité pohodlí. A do toho patřilo i dorozumívání se mezi sebou na dálku.
"Řekla jsi mi všechno, co ses z té vidiny dozvěděla?" zeptal se a vyťukával na mobilu nějaké číslo.
Na chvíli se zamyslela.
"Mělo by to být ve velké hale," odvětila. "Jinak jsem z toho nevytáhla nic."
Lynx si dal přístroj k uchu.
"Jak vůbec víš, že to má na svědomí Lupus?"
"Viděla jsem ho tam," odpověděla. "A kdo jiný by to asi tak mohl organizovat."
Lynx se na ni na chvíli upřeně zahleděl.
"On taky ..."
"Ne, to ne," zavrtěla hlavou na nevyřčený dotaz. "Ale zahlédla jsem ho tam. Naštěstí. Jinak bych neměla za kým jít, abych zjistila, kde to přesně je."
"Uvidím, co se dá dělat," odtušil a začal mluvit s někým, který mu konečně zvedl telefon na druhé straně.
***
Celou budovu obkličovali pomalu a obezřetně. Rozdělili se na dvě linie. Ta první se právě zbavovala stráží u každého ze dvou vchodů a chystala se proniknout dovnitř.
Oni byli v druhé. Harry si naposledy zkontroloval svůj samostříl a hůlku u pasu, stejně jako Sam, která se krčila za rohem velkého obchodu hned vedle něj. Harry zahlédl světelné znamení od velitele celé téhle akce.
"Jdeme," zasykl.
Na to se oba poklusem vydali přes ulici k rozevřeným dvoukřídlým dveřím. Vyhnuli se dvěma nehybným tělům, které se chystali odklidit jejich kolegové.
Před nimi už dovnitř vběhli další dva lovci z Odboru. Dva zůstali stát zvenčí. Harry se Sam v závěsu vešli do úplné tmy. Zůstali stát a dovolili očím, aby si navykly na přítmí. Nemohli si dovolit prozradit se zbytečným světlem. K uším jim doléhala dunivá hudba, zatím tlumená zdmi.
Nějakým zázrakem se někomu od nich podařilo sehnat plány budovy, takže když se konečně rozkoukali, věděli přesně, kam jít.
Minuli dvoje zavřené dveře, vyběhli nahoru po úzkých schodech, co nejtišeji vnikli do patra nad velkou halou, kde právě probíhalo řádění upírů.
Kouzlem zdolali mříž a dostali se na vystouplou plošinu. Hudba už útočila do jejich ušních bubínků přímo. Rozmístili se s menší opatrností přímo nad rychle se pohybující masou těl. Měli teď výhodnou pozici na úzké balustrádě kolem haly, vysoko nad hlavami nemrtvých. V záblescích modrých a zelených světel zahlédli další lovce na opačném konci naproti sobě. Všichni se chystali na útok.
Harry sáhl do brašny na zádech a připevnil do samostřílu šíp se špičkou ze stříbra. Marco dva metry od něj vytasil svou zbraň a zle se pousmál. Harry raději dělal, že to neviděl. On žádné velké potěšení ze zabíjení upírů neměl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Renesmee Renesmee | 2. prosince 2010 v 22:28 | Reagovat

Wow! Tato kapitola este ani neskoncila a us nas zasa pekne napinas :D Ale mozem ti povedat, ze citat tvoje poviedky je popri uceni to najlepsie rozptylenie :-) Nebyt teba tak sa asi scvoknem :-D

2 Witch Witch | 4. prosince 2010 v 13:27 | Reagovat

pro Renesmee:
To už jsi docela daleko. :) Jsem moc ráda, že se u mých povídek dokážeš tak krásně odreagovat, je krásné, že moje snaha plní svůj účel. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama