Kapitola 12 - V doupěti Pijavic

13. dubna 2015 v 20:28 | Witch |  Fiction - Nadaní II. -HIATUS-
NADANÍ II. Časy minulé jsou chladné noční můry
© Witch

Kapitola: 12. V doupěti Pijavic
Přístupnost: od 17ti let
Beta-read: Seiko-chan
Disclaimer: Všechny postavy v tomto příběhu jsou smyšlené
________________________________________________________________________________________________

Z relativně bezpečné vzdálenosti, na úzkém mostě nad skoro černou a dost odpornou vodou, která se líně vlekla jedním z londýnských povrchových kanálů, Michael pochybovačně sledoval pohledem odcházející upírku. Liliana při chůzi provokativně houpala boky a ještě jim zamávala předtím, než zmizela v temné díře, jež měla být ´tajným´ vchodem do toho přeslavného sídla nasávačů krve.
Michaelův šedovlasý přítel, stvořitel a učitel v jednom se opíral o zábradlí na opačné straně mostu. Z jeho klidného výrazu, se kterým si vychutnával svůj tradiční prohřešek, se nedalo vyčíst vůbec nic.
"Proč tak riskuje?" zamručel Michael nevěřícně. "Andreje přece nezná a vypadalo to, že je jí celkem ukradený."
"Taková už Lil prostě je," pokrčil Kay rameny. "Tváří se, že je jí všechno jedno… Svými pohnutkami se nikdy nechlubila. Ale nikdy mě nezradila," dodal vážně.
"To mě, hádám, mělo uklidnit?" Michael ohrnul ret a zastrčil si ruce do kapes kabátu, když vykročili směrem k nejbližší hospodě, kterou si vyhlédli už předem jako místo k přečkání domluveného limitu.
"Jsi snad nervózní?" otočil se po něm šedovlasý.
"Ne," ohradil se mladší upír okamžitě.
"Tak proč bych tě měl uklidňovat?" otázal se Kay lakonicky, na což mu odpovědělo pouze tlumené zavrčení.
***

Nebyla to důvěřivost, která Lilianě umožnila snadný vstup do sídla Pijavic, bylo to jejich přehnané sebevědomí. Nechat se odvést přímo k Největšímu Šéfovi všech velkých nemrtvých šéfů (jelikož to bylo určitě přesně, co si o sobě ten upírský dědek myslel) bylo nakonec jednodušší, než sama čekala. Vypadalo to však, že mnohem větší problém bude dostat se zase ven…
Stráže si ji vychytaly u otevřeného kanálu, když se snažila tvářit, že přesně ví, kam jde. Její historka, že přišla nahlásit smrt jedné z členek Pijavic v Poczeslanii nakonec prošla, i když u toho musela použít spousty pomocného mrkání, pohazování vlasů a psích očí.
Mrtvou kamarádku v Praze skutečně měla, ovšem členkou Pijavic nebyla už dobrých sto let. Byla jednou z mála šťastných, kteří z londýnského klubu více či méně nenápadně vystoupili a přežili. Tedy až do nedávna, než ji dostali ti zatracení Lovci.
Lilianě stačil jeden pohled na hlavouna Pijavic a bylo jí jasné, že ty řeči o něm se moc od skutečnosti nelišily. Prastarý upír měl v sobě zvláštní charisma; auru temnou natolik, že se nad ním téměř převalovala v podobě mračna, a převahu dlouhověkosti, která čišela z každého jeho pohybu. Nebylo divu, že měl za sebou tolik následovníků. A ty oči… S tímhle nemrtvým nebylo radno si zahrávat, a Liliana stojící před ním si téměř rozmyslela svou malou lež. Téměř…
"To jsou její vlastní slova, Pane. Mrzelo ji to," dokončila Lil krátkou řeč a sklopila pohled k zemi.
"To je vše?" protáhl hlas tak hluboký, až jí roztřásl všechny vnitřnosti.
"Ano. Bohužel mi nestačila povědět víc. Když jsem ji viděla znovu, byla už mrtvá."
"A ty jsi sem přišla, abys mi řekla, že naši zlobivou holčičku mrzela její zrada?" pronesl Pán zvolna.
Lil se přikrčila; v jeho tónu zřetelně vycítila hrozbu. Ale rozhodla se riskovat a zvedla hlavu.
"Rachel byla má přítelkyně. Byla to má povinnost. A navíc…" odmlčela se.
"Navíc?" pozvedl upír obočí.
"Byla jsem zvědavá," přiznala s nahraným rozpačitým úsměvem. "O tomhle místě jsem toho tolik slyšela…" dodala neurčitě.
"Skutečně?"
"Ano," přitakala rozhodně. "Vaše jméno se donese daleko, Pane."
Přestárlý nemrtvý se ušklíbl, ale Liliana v tom úšklebku zahlédla spokojenost a poznala, že se její risk vyplatil. U všech všudy, ego téhle Pijavice muselo sahat až po špici Big Benu.
"A jak se ti tedy zamlouvá realita, Liliano?" otázal se Pán.
"Je to… působivé," ohodnotila vlhkou a zapáchající dvoranu opatrně. "Trochu chladné, ale má to rozhodně atmosféru."
"V tom případě ti jistě nebude vadit se trochu zdržet…"
Lil ztuhla pod upírovým upřeným pohledem. Začínalo to vypadat na dost zajímavý večer…
*

Jeho lordstvo Pán Pijavic byl velice vynalézavý, když přišlo na výplň volného času. Jeho nápady, které Lilianě naháněly husí kůži, jakoby nebraly konce. Nemohla si být jistá, co od něj očekávat v každé další vteřině. Na malého poloupíra, po kterém měla původně pátrat, si raději nedovolila ani myslet a věnovala mu plnou pozornost, jelikož nevěřila tomu, že by ji Pán opravdu z ničeho nepodezříval. Spíš ji zkoušel…
Když vešli do velké síně, ve které po obou stranách kolem zdí protékaly stružky kupodivu čisté vody, už byla z půlky plná. Kolem do dvou metrů hloubky zasazené arény stála pohodlná křesla, která vypadala, jakoby je upíři nakradli v samém Buckinghamském paláci.
"Po dobrém jídle trocha zábavy?" Pán byl po čerstvé dávce krve zjevně v dobré náladě.
"Proč ne?" olízla si Liliana smyslně rty, ale v duchu se děsila, co si prastarý upír může představovat pod pojmem ´zábava´.
Jeho krmné ovce už se válely pod tou nejnoblesnější židlí, ale pro daný okamžik si jich nevšímal. Pán si po své pravé ruce posadil nějakou blond upírku, která jí byla podivným způsobem povědomá, po levé ji samotnou a jednou tleskl do dlaní.
V průchodu na opačné straně místnosti se objevily postavy dvou strážných a vedly mezi sebou nějakého malého…kluka.
Liliana zadržela dech. Nemusela být génius, aby jí došlo, že ten hezký poloupírek se zvláštníma očima musí být Andrej… Takže ho nakonec ani hledat nemusela…
*

Upíraly se na něj všechny oči. Některé zvědavě, jiné lhostejně, a další hladově.
Andrej stál osamoceně uprostřed nevelké spoře osvětlené haly s řadami křesel podél tribuny, která se tyčila nad ním. Kromě něj se v místnosti nacházelo asi tucet dalších upírů, tři lidské dívky krčící se u kolenou Pána, nějaká cizí upírka, kterou ještě neviděl a Sára, která seděla s nohama nataženýma přes upírova stehna a rádoby znuděně si podpírala hlavu o loket.
Andrej by lhal sám sobě, pokud by předstíral, že není vyděšený. Měl hrozný strach. Ty oči kolem byly cizí, nepřátelské. Byl sám, na cizím místě někde v podzemí a netušil, co s ním chtějí dělat. Ale i přes úzkost, která mu svírala hrdlo, stál na nohou pevně a pomalými nádechy zklidňoval svůj tep. Jak říkal vždycky Kay, bylo v pořádku cítit strach, pokud ho dokázal využít k tomu, aby mu dodal sílu.
Trhl sebou, když se na druhém konci volného prostranství, uprostřed nějž ho nechali stát, objevila malá postava. Směrem k němu ji postrčil hrubým způsobem upír s ohnivě rudými vlasy a zůstal stát u průchodu, ze kterého se vynořili.
Andrej si nechápavě prohlížel chlapce v překvapivě pěkném oblečení připomínající nějakou školní uniformu, který byl ještě o půl hlavy menší než on sám, a zůstal stát sotva dva metry od něj s děsivě prázdným výrazem v kulaté tváři.
"Kill him."
Andrej vyděšeně zatěkal očima po hlase. Tomu příkazu perfektně rozuměl, jen nechápal, proč by měl zabít toho neznámého kluka. Než si uvědomil, že se Pánův zrak neupírá na něj a rozkaz nepatřil jemu, tak už po něm ten druhý skočil.
Překvapený Andrej se pod náporem útoku nechal srazit na podlahu, a když se kolem jeho hrdla s překvapivou silou sevřely drobné ruce, konečně mu došlo, co znamená ten divný pocit, který z chlapce měl. Byl to taky poloupír.
*

Sáře při zvuku Pánova chladného hlasu zatrnulo a poděšeně ztuhla. Rozšířenýma očima sledovala hbitý skok toho cizího mrňouse, který reagoval okamžitě. Svalili se i s Andrejem na podlahu, kde ho menší poloupír začal dusit. Prudce se nadechla a zarazila se na poslední chvíli předtím, než by vyskočila na nohy. Nevěděla, kde se v ní to nutkání vzalo a hned ho potlačila, ale i tak se na ni zaměřily černé hlubiny upíra, ze kterého jí neustále běhal mráz po zádech, nehledě na to, jakou dobu v jeho společnosti strávila.
Upírka ztěžka polkla, když si všimla, že se Andrej zoufale vzpouzí proti útočníkovi; vypadalo to s ním špatně.
Po noze jí zvolna přejely nehty, jejichž ostrost vnímala i přes látku džínů.
"Co se děje, dear?" Pánova otázka byla tichá, jeho hlas prostý emocí, ale i tak se jí z něj sevřel žaludek. "Snad ti na tom klukovi nezáleží?"
Nemělo cenu to popírat, před Pánem nedokázala nic skrýt. Ale proč by Andreje tak chtěli, kdyby ho hned nechali zabít?
"Nerozumím tomu," pronesla opatrně. "Poloupíři jsou přece vzácní, proč tohle…?"
"Vzácní, to ano," souhlasil Pán s úsměvem, který by konkuroval i Grinchovi v dobré náladě. "Ale svou pozornost mohu věnovat jen těm, kteří jsou jí hodni."
Sáru zamrazilo při představě, co v rámci hodnot prastarého upíra znamenalo, být něčeho hoden. Vypadalo to, že jakmile se mu ona sama znelíbí, vykopne ji ze své postele ještě rychleji, než ji do ní dostal. Ne, že by to neuvítala, upírovy zvrhlé praktiky ji děsily, i když ne víc než on sám, takže se neodvážila odporovat ničemu, co si vymyslel; jen měla obavy, že se odtamtud nemusí dostat v jednom kuse. Nemluvě o tom, že po jeho levé ruce už seděla zjevná náhrada, nad to velice hezká.
Pracně se vyhnula temnému pohledu a znovu se zaměřila na dění uprostřed síně. Vzmáhala se v ní touha chlapci pomoct, ale strach jí nalil do končetin olovo. Dokázala se jen bezmocně dívat, jak se ze sebe Andrej stále chaběji pokouší setřást menšího, ale zjevně smrtelně nebezpečného protivníka.
*

Andrej byl překvapený a celou situaci vůbec nechápal. Až jeho pud sebezáchovy ho přiměl k reakci na smrtelně vážně míněný útok. Menší poloupír měl však nečekanou sílu, kolenem tlačil Andreje k zemi, a jeho ruce od sebe nedokázal odtrhnout.
Když teď měl chlapcův obličej přímo nad sebou, ta prázdnota v jeho výrazu byla ještě děsivější. Jen jeho oči planuly. Něčím, co Andrej nikdy nechtěl poznat.
Rychle mu došlo, že jen obrana stačit nebude, a probudil v sobě vůli bojovat. Provedl hodně špatných věcí, ale ještě pořád byl naživu a nebyl zbabělec.
Přestal se snažit o únik z dusivého sevření, ačkoli už se mu z nedostatku vzduchu dělaly mžitky před očima, nechal své ruce zvolna klesnout a přivřel oči. Andrejova reakce útočícího poloupíra překvapila, cítil, jak jeho tlak trochu polevil a okamžitě toho využil.
Vší silou, co v sobě našel, se vzepřel vzhůru a podařilo se mu přetočit toho druhého na bok. Vzápětí využil nového volného prostoru, skrčil nohu a prudce kopl kluka do břicha. Stisk kolem jeho hrdla definitivně polevil, Andrej se odsunul a vyškrábal se na kolena. Kluk se s vykulenýma očima snažil popadnout dech. Byla to skvělá příležitost k útoku, dokud byl v oslabení, ale Andrej se k tomu nedokázal přimět.
S dechem hvízdajícím v hrdle se postavil a čekal, až se ten druhý vzpamatuje. Halou se rozléhalo vzrušené mumlání z nečekaného obratu situace a pořád na sobě cítil ty černé oči, ale nepodíval se tam. Jestli ho ten druhý kluk chtěl opravdu zabít, nesměl ani na chvíli polevit v pozornosti.
Poloupír se rychle vzpamatoval, ale narovnal se pomalu a díval se na Andreje obezřetně. Ten pohled Andrej znal; druhý ho začal brát jako protivníka a ne jen jako oběť.
Byl ale upřímně zmatený. O co Pijavicím šlo, když mu teď usilují o život?
Když po něm poloupír znovu vyrazil, byl Andrej připraven a s lehkostí, která ho samotného zarazila, se útoku vyhnul, využil setrvačnosti druhého chlapce a srazil ho znovu k zemi.
Jeho protivník byl silnější, cítil to ve všech jeho pohybech. Zjevně nedávno pil krev, zatímco Andrej hladověl. Jeho útoky byly razantní, ale nepromyšlené. Po lekcích s Kayem a následně s Lucem Andrej dobře věděl, že při jakémkoli souboji není nutná pouze síla a rychlost, ale i hbitost a schopnost myslet, nenechat se vyvést z klidu.
Podkopl druhému klukovi nohy dřív, než se stačil znovu postavit a couvl o půl kroku. Dokázal se bránit, jenže tušil, že na tuhle situaci to stačit nebude. Ne pokud mu ten druhý usiluje o život. Musel by mu oplatit stejně…
Kluk tentokrát udělal přímo ze země přemet a postavil se k němu čelem s vyceněnými zuby. Andrej držel obranný postoj a čekal. Útok byl tentokrát zuřivější, ale i zoufalý. Druhého poloupíra nehnaly do boje ambice nebo nutnost, ale strach, strach z Pána. To Andrej poznal v okamžiku, kdy ho přirazil ke zdi, až mu zajiskřilo někde mezi očima. Ten kluk byl jako on. Nešel po něm, protože chtěl, ale protože měl strach neposlechnout.
Andrej se znovu vzepřel a zmírnil tak sílu nárazu, se kterou mu ten druhý praštil hlavou o zeď. Pokud to nebude brát vážně, bude s ním zle…
Rána oběma pěstmi do břicha mu vyrazila dech a zároveň v něm ještě víc rozdráždila instinkty dravce. Andrej vztekle zavrčel, když se ho druhý poloupír pokusil znovu srazit k zemi.
Tiché cinknutí bylo zároveň hlasité a oba bojující sebou trhli ve směru toho zvuku.
Byl to nůž se stříbrnou čepelí, který přistál na podlaze asi tři metry od jejich pozice. Andrej nepostřehl, kdo jim tam nůž pohodil, ale stejně to nebylo důležité. Ten druhý po něm vystartoval okamžitě…
Andrej se nepohnul, viděl, že to nestihne. Místo toho si dovolil věnovat chvilku na zklidnění dechu i tepu, zatímco druhý poloupír uchopil smrtící zbraň pevněji do pravé ruky.
Jakákoli chvilka nepozornosti mohla být jeho poslední chybou. Andrej potlačil všechny vjemy svého okolí na minimum a soustředil se jen na pohyby poloupíra, který mu šel po krku.
Všechno ostatní nebylo důležité…
*

Liliana po tom představení uznala, že v tom klukovi je rozhodně skrytý talent. Začínala chápat jak Pijavice, které by ho rády mezi sebe, tak Kaye s Michaelem, že se ho nechtějí vzdát… V danou chvíli ale mohla jen napjatě čekat, jak to dopadne. A upřímně Andrejovi fandila.
*

Sáře spadla brada, když byla svědkem toho, s jakým obdivuhodným klidem se Andrej vyhnul několika cíleným výpadům ostré čepele, počkal si na první příležitost, kdy menší poloupír zaváhal, napadl ho ze strany a složil k zemi. Nůž se nějakým záhadným způsobem ocitl v Andrejově ruce a ostří na hrdle jeho soka.
"Dokonči to," Pánův hlas rozčísl dusné ticho a jeho chladná naléhavost dopadla i na Sáru.
Zatajila dech a nespouštěla zrak z nehybného Andreje. A když se pohnul, nebylo to proto, aby toho menšího poloupíra zabil…
Skoro si přála, aby si to Andrej ještě rozmyslel a ten nůž nakonec použil, i když měla z jeho reakce paradoxně radost. Pán zasyčel nějaký rozkaz tak nerudně, že mu vůbec nerozuměla, i když seděla přímo vedle něj. Odněkud vyskočily hned čtyři Pijavice, dva z nich popadli bledého, ale odhodlaného Andreje, další odvlekl poraženého upírka někam do tmy, a poslední upír sebral nůž a přinesl ho Pánovi, který čekal, až k němu nahoru přitáhnou Andreje.
Sára se stáhla na svou židli, kde se skrčila a s hrůzou čekala, jakým způsobem si upír vybije na chlapci svůj vztek.
Pán na vzpurného poloupíra hodnou chvíli nehybně zíral. Andrej mu pohled opětoval tak bojovně, až se z toho Sáře sevřelo hrdlo. Ona by nikdy nesebrala takovou odvahu.
Pak Pán Pijavic nečekaně popadl Andrejovu pravou ruku a bez větších cavyků zarazil nůž až po střenku do jeho dlaně.
Ostrý výkřik bolesti se vznesl ke stropu a odrazil se od všech stěn. Sára zůstala zírat na podlahu potřísněnou krví. Čepel probodla Andrejovu ruku skrz.
Pán mávl rukou a jeho podřízení Andreje i jednu z Pánových dívenek odvedli pryč dřív, než stačila Sára zavřít pusu.
*

Andrej se celý klepal a nedokázal to potlačit. Ruka ho hrozně bolela a štípala, až mu to vhánělo slzy do očí, ale dalo se to vydržet a neskučet nahlas, když zatnul zuby. Nehodlal těm hnusným upírům dopřát pohled na to, jak trpí. Odvlekli ho zpátky do jeho ´pokoje´ a nechali ho tam beze slova.
Sedl si a přerývaně oddechoval, jak se snažil nehýbat s rukou. V ráně pořád vězel stříbrný nůž. Nevěděl, jestli sebere odvahu vytáhnout si ho sám. Přes tu bolest mu chvíli trvalo, než si všiml, že s ním dovnitř přivedli ještě někoho.
Zvedl hlavu a střetl se s vyděšeným pohledem drobné světlovlásky. Musela být o několik let starší než on, ale byla hrozně hubená a dělalo ji to mladší. A byla člověk.
Chvíli na ni nechápavě civěl, než v sobě uslyšel vrčet hladovou zrůdu. Pak už věděl, proč ji tam zavřeli s ním…
***

"Trvá to moc dlouho," Kay típl nedopalek v přeplněném popelníku poněkud důrazněji, než bylo nezbytně nutné. "Jdu tam."
"Fajn, kde seženeme dostatečný arzenál?" chytil se Michael jeho prohlášení okamžitě a vyskočil na nohy.
"Ty nikam nejdeš," usadil ho Kay neoblomně zpět do sedačky.
"Cožeto?" zamračil se mladší upír.
"Jak jsem řekl. Potřebuju tě venku, pro všechny případy."
"A jak ti jako budu v tom případě moct pomoct?" zavrčel Michael.
"Pokud se neozvu do tří hodin, zlikviduješ Luca."
"Do tří...?" Michael pracně polkl vzteklý tón, kterým zhrubl jeho hlas natolik, že se po nich otočila od pultu obsluha. "Za tu dobu tě ty odporné Pijavky můžou roztrhat na kousky. Několikrát!"
"Neroztrhají," oponoval Kay zatvrzele. "Ale jen když tě budu mít u Luca jako pojistku."
"Kayi..." nadechl se Michael, ale ocelový pohled, který se do něj zabodl, další slova utnul spolehlivěji než roubík.
"Nehodlám tam umřít, Mikey."
Jeho přítel se pohledu vyhnul a zachmuřeně začal posunovat korbel se zbytkem piva po stole, až tekutina šplíchala přes okraj.
"Bude s tebou ještě spousta práce," dodal Kay a po tváři mu přitom přeletěl letmý úsměv. "Nemůžu tě přece nechat napospas nástrahám londýnských zákoutí."
"Beru tě za slovo, Nuesugi..." zabručel Michael a znovu se postavil. "Tři hodiny, ani o minutu víc."
Už se na Kaye nepodíval, otočil se na podpatku a s rukama v kapsách odpochodoval z nočního baru.
Kay se přinutil zůstat sedět, dokud za Michaelem definitivně nezaklaply dveře. Nerad ho takhle pouštěl z očí, ale nezbyla jim jiná možnost. Za tu dobu se s Lilianou mohlo stát cokoliv. A Andrejovi docházel čas… byl si tím jistý. Nebude to dlouho trvat a chlapce něco dožene za hranici, odkud už ho nebudou schopni dostat.
U pultu zaplatil docela rozumnou částku za tu břečku, co jim načepovali, a rovněž opustil osvětlený prostor. Nezaváhal už ani vteřinu, když jednou vyrazil. Andrej ho v tuhle chvíli potřeboval víc než Michael...
*

Hlídači pokuřující levné cigarety asi dvacet metrů od ´tajného´ vchodu, ve kterém viděli zmizet Lilianu, byli z jeho příchodu poněkud zmateni. Nejspíš se jim nestávalo často, aby do jejich Doupěte někdo cizí lezl dobrovolně a on byl už druhý v řadě. Jeden z nich se pohnul až ve chvíli, kdy svůj požadavek dost netrpělivě zopakoval, a odklusal do změti chodeb, zatímco druhý zůstal s cigárem zapomenutým mezi rty a dělal Kayovi ne moc příjemnou společnost.
Netrvalo dlouho a druhá Pijavice byla zpět, dokonce s posilami. V doprovodu čtyř bledých a mračících se upírů byl Kay odveden skrz pochmurné bludiště až do velké studené dvorany, kde už byl očekáván.
Kay neměl doposud s vůdcem krvelačných londýnských upírů tu čest, na jejich cestách s Andrejem je otravovali pouze jeho nohsledi. A měl takové tušení, že by byl býval určitě raději, kdyby to tak i zůstalo.
Kolem obrovské židle, která nesjpíše sloužila Pánovi Pijavic jako trůn, na chladné zemi seděly dvě nebohé lidské trosky. Kay se vyhýbal pohledu do jejich očí, věděl, co by v nich viděl. Byl si víc než dobře vědom toho, co jsou upíři schopni provést s lidmi, když na to mají dost času.
Veškerou pozornost raději zaměřil na letitého upíra, který na něj upíral temný zrak, a v obličeji se mu přitom nepohnul jediný sval.
Pán Pijavic na něj takto civěl několik nepříjemných chvil, než rázným gestem odmávl dvě z dívek, které se mu plazily po nohou, a vstal. Kay byl podvědomě připraven na všechno, ale stejně ho stálo velké úsilí sebou neškubnout, když mu bledý upír zmizel z očí a v příštím okamžiku ucítil jeho přítomnost těsně za sebou.
"I seem to be quite popular recently..." pronesl mu Pánův hlas těsně u ucha.
Kay nereagoval. Jeho poskoka poslal se vzkazem jasným dost a upír věděl, proč přišel. Nepokládal za nutné to dál vysvětlovat. Mimoto měl nutkání pronést nějakou drzou připomínku k tomu, jak moc ´populární´ šéf Bratrstva je a to by se mu nemuselo vyplatit.
"Co chceš?" zavrčel Pán tak chraptivě, že to skoro neznělo jako angličtina.
"Andreje," odvětil Kay stručně.
Pán stál najednou přímo před ním a jeho oči byly propasti, kterým se nedalo vyhnout.
"To má být kdo?" ohrnul upír ret, až se v matném světle plísní oblepených lamp zaleskly jeho špičáky.
Kay se musel znovu přimět ke klidu, byla to jasná výzva, která v něm probouzela instinkty, které už dávno pohřbil.
"Poloupír, kterého ti přivedl Luc," osvětlil mu.
"Ááá, nováček..." Pán skutečně vypadal, že si až v tu chvíli uvědomil, o kom to Kay mluví. "Ten chlapeček je zjevně taky populární... Takže ty jsi jeho chůva? Nuesugi?"
"Přesně tak..."
"A co tě vede k domněnce, že ti ho vydám?"
"Nevydáš. Vyměníš. Za Luca."
Pán se zašklebil.
"K čemu by mi byl upír, který se nechá zajmout?"
"A k čemu je ti Andrej?"
"Snad nepředpokládáš, že s tebou budu sdílet plány na ovládnutí Londýna?" upírovu tvář roztáhl cynický úsměšek.
"Luca za Andreje," zopakoval Kay nabídku.
Úšklebek zmizel.
"Jak mám vědět, že je vůbec ještě naživu?"
"Poznal bys to..." reagoval Kay stručně.
Pán se odmlčel.
"Udělal sis domácí úkol, jak vidím... Hodil by ses mi, Nuesugi."
"Nemám zájem," odsekl Kay, znechucený tou představou natolik, že už se nedokázal přimět ke klidu.
Kolem krku ho popadly ocelové pařáty, ale stisk nebyl tak silný, aby se mu Kay neubránil; to ty oči ho udržely v nehybnosti.
"Myslím, že si nejprve zjistím, jestli jsi natolik drzý nebo šílený..." zasyčel Pán.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akiko Akiko | 13. dubna 2015 v 23:04 | Reagovat

Jůů, další kapitola!!
Mně je toho Andreje tak strašně líto :( ale odbivuju ho, jak se pořád statečně drží. Takže doufám, že Kay má nějaký plán, jak z toho ven. Nebo že tam naběhne Michael a udělá rozruch :D A prostě že Andrej bude v pořádku a vrátí se k těm dvěma (a ti všichni se pak vrátí za Selenou, ale to už bych asi trochu předbíhala, na to si ještě počkám :D )
Neustále mě baví slovní přestřelky mezi Michaelem a Kayem, jen tak dál ;)
A skončila jsi zrovna v tom nejlepším! Vůbec jsem v tu chvíli nečekala, že už by mohl přijít konec :D Jsem zvědavá, co se bude dít dál. Předpokládám, že máš v plánu nějaké geniální řešení ;)
Díky za kapitolu, jako tradičně se těším na další :-)

2 Witch Witch | 14. dubna 2015 v 21:16 | Reagovat

[1]: pro Akiko:

Díky, Akiko-chan! Na tebe je vždycky spoleh! Krásně jsi mi dneska zlepšila den! :)

Andreje jsem začala trápit hned ze začátku příběhu a nějak mne to nechce pustit... Ale vypořádává se s tím opravdu obdivuhodně.
Kay a plány... Jestli si počkáš, tak uvidíš. :D
Rozhovory/přestřelky... Baví mě to asi tak jako tebe. XD
Pardon... Ráda bych, aby byla další kapitolka brzy (fakt), tak se budu snažit.
Děkuji za komentík!!

3 Akiko Akiko | 15. dubna 2015 v 17:23 | Reagovat

[2]: Áno, v tomhle se na mě můžeš spolehnout :D
Kdepak, to já děkuju tobě, dopřála jsi mi krásnou pauzu od učení ;-)

Počkám si na všechno a budu se těšit! A nová kapitola... Až bude, tak bude, třeba mě její zveřejnění zase překvapí ve chvíli, kdy to budu nejmíň čekat :-)

4 Witch Witch | 20. dubna 2015 v 15:48 | Reagovat

[3]: pro Akiko:

Až teď jsem si všimla, že jsem se při názvu další kapitoly nejspíš nechala krásně inspirovat tvým komentářem. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama