Kapitola 14 - Pohnutky

20. září 2015 v 14:53 | Witch |  Fiction - Nadaní II. -HIATUS-
A/N:
Pokračování po 5 měsících aneb ´Když dostane Witch psací záchvat, musí se to využít´.
Nepřikládám žádné výmluvy, pouze opakovanou omluvu (tenhle příběh zdá se býti poněkud zakletý XD) a doporučení proletět očima předchozí kapitolu.
Slibovat něco rovněž nemá smysl, snad jen... Stále se držím toho "Jednou to dopíšu!" :D
Podíváme se zase do Londýna a tentokrát i za Selenou do PČSR...
Vytrvalcům přeji příjemné počtení. :)
____________________________________________________________________________________________________________

NADANÍ II. Časy minulé jsou chladné noční můry
© Witch
Kapitola: 14. Pohnutky
Přístupnost: od 17ti let
Beta-read: -none-
Disclaimer: Všechny postavy v tomto příběhu jsou smyšlené
________________________________________________________________________________________________________

Karwin, PČSR

Dveře u spolujezdce se prudce otevřely, vpustily do interiéru auta závan ochlazujícího se večerního vzduchu a zase se zabouchly. Nikola Volná, policejní vyšetřovatelka, oficiálně na dovolené, s vedlejší výdělečnou činností zahrnující reportování jistému členovi brněnské mafie, nejprve klidně dokončila úpravu make-upu. Až poté zaklapla stínítko na čelním skle svého pojízdného miláčka a obrátila se k blonďákovi, kolem nějž se vznášel jemný odér cigaret, který na něm ulpěl v tom novém baru přes ulici. Nespokojeně nakrčila nos, ale rozhodla se to nekomentovat. Zvlášť když byl její společník zjevně ve víceméně lepší náladě, než když před půl hodinou auto opouštěl.
"Kam to bude dál, šéfe?" mrkla na něj.
Samuel Čierný vzhlédl od displeje super-moderního mobilního telefonu, na který by si Nikola nevydělala svým obvyklým platem ani za rok, a dlouze se na ni zadíval. Tak dlouze, až jí z toho začalo být trochu horko. Uhnula očima a raději nastartovala.
"Ostrava," řekl konečně. "Mám tam práci... A můžeš mi říkat Samueli, nejsem tvůj nadřízený."
Nikola potlačila spokojený úsměv.
"Nebyla jsem si jistá, jestli to nebude moc velká drzost. Stejně jako tykání," podotkla významně.
"Vzhledem k tomu, jak jsme spolu vycházeli posledně, bych nepředpokládal, že ti to bude vadit..." reagoval mladík.
Nikola na sobě pořád cítila jeho pohled, když s autem obratně vyjela od obrubníku.
"Nevadí," uznala a s povzdechem zůstala stát hned na první křižovatce na červenou. "Ta tvoje práce... Spěchá to?"
Téměř neslyšně se uchechtl, a znělo to trochu poraženecky: "Podle některých ano... Ale řekl bych, že to může chvíli počkat."
"Takže nejprve ke mně?" nadhodila Nikola nevinně.
"Pokud to považuješ za dostatečně bezpečné..." odvětil Samuel temně.
Teatrálně si povzdechla a konečně projela křižovatkou.
"Mám ten dojem, že cokoliv spojeného s tebou moc bezpečné nebude. Jenže já mám pro strach uděláno, Samueli..." dodala svádivě.
Ruka, která se objevila na jejím pravém stehnu, jí potvrdila, že v tomhle rozhovoru uspěla.
"To rád slyším..." pronesl jeho hlas hluboce.
Nikola se pro sebe usmála. Bylo příjemné trávit s tím záhadným mladým mužem čas, jen si nebyla úplně jistá, zda byl opravdu ten nejlepší nápad podlehnout přitažlivosti, s jakou na ni Čierný působil. Její moudřejší já Nikole prorokovalo, že skončí v lepším případě se zlomeným srdcem, v tom horším se zlomeným vazem. Ale představa, i kdyby jen krátké, doby strávené s ním u ní v bytě byla prostě příliš lákavá na to, aby té chytřejší části věnovala pozornost. Vždyť kdo v životě neriskuje, nic nezíská.
***

Londýn, Anglie

Co bylo na tom spratkovi tak zatraceně zvláštního, že byla Jeho Temnost ochotna nechat ho jít i s Nuesugim?
Luc dobře věděl, že si Pán za ty roky nastřádal slušnou zásobu malých poloupírů a ty jeho šílené plány s jejich začleněním do normálních lidských škol se mu zatím dařily, ale i tak znamenal každý další takový upírek vzácný přírůstek do jeho malé armády. Nechat si proklouznout Nuesugiho chráněnce mezi prsty - tohle Pánovo rozhodnutí bylo pro Luca naprosto nepochopitelné.
Kopl do sebe zbytek z velké lahve sektu smíchaného s velice jemnou krví jedné panny a odhodil ji za sebe. Křehké sklo se samozřejmě roztříštilo o zeď, ale Luca to absolutně nezajímalo. Drobná dívka ležící na podlaze u jeho nohou se začala probírat. Právě včas…
Potřeboval se alespoň nějak zabavit, zákaz jeho Stvořitele mu udělal parádní škrt přes původní plány a navíc si ještě pořád nechával Sáru u sebe, takže se pěkně nudil. Už byl skoro úplně při síle, i když se rány po stříbře neměly nikdy plně zahojit.
Teď už si mohl krmení užívat, takže tuhle krasotinku nechával naživu. Zatím... Dřív nebo později si bude muset sehnat čerstvější oběť. A největší radost by mu v tom případě udělal ten spratek, co ho stál tolik zbytečného úsilí. Jen jedna věc držela na uzdě jeho vztek, který by ho vyhnal na pátrací misi klidně skrz celý Londýn - vědomí, že Pán s Nuesugim a Andrejem ještě neskočil. Dřív nebo později i ti dva dostanou svůj díl a hlavně Měkkejš, za všechny ty jizvy.
Luc se ohavně spokojeně zazubil, když se drobná plavovláska u jeho nohou zvedla na kolena…
***

Karwin, PČSR

Venku lilo jako z konve. O to déle zůstávali její zákazníci usazení na pohodlných židličkách a v koženkových boxech a k odchodu do psího počasí se neměli. Vypadalo to, že je načase vyřadit z provozu mrazák na zmrzlinu a sehnat nějaký vařič na svařák a další horké vychytávky.
Selena se otáčela za pultem a předstírala, že nevěnuje pozornost aktuálnímu zpravodajství, kvůli kterému každý večer na čtvrt hodiny vypínala hi-fi věž. Byl to zvyk, který zatím nezměnila. Ve skutečnosti samozřejmě poslouchala každé slovo z reportáže, jež se vztahovala k děsivému incidentu v Ostravě, který měl podle reportéra souvislost s nedávno vypuknutou válkou mezi Luhaňskou brigádou a Solomonskou mafií. Byla si víc než jistá, že to byla práce jejího milovaného bratra. Kvůli tomu pár dnů nazpátek tak spěchal…
Večerní zprávy zakončila pochmurná předpověď počasí a ona se chystala televizi vypnout, než ale stačila vůbec sáhnout po ovladači, sebrala ho z konce pultu ruka někoho jiného. Její nový vyhazovač nechal právě začínající reklamy vystřídat dalším songem Adama Lamberta z předpřipraveného seznamu, a beze slova odložil ovladače zpět na místo.
Překvapeně zamrkala. Dan byl oděn do přiléhavých džínů a černé košile a seklo mu to. Na jeho přítomnost si zvykla rychle, cítila se klidnější, a v duchu musela uznat, že měl Samuel opravdu dobrý nápad.
V den svého nástupu jí toho o sobě Dan moc neřekl, nic víc než to, co už věděla. Po absolvování Akademie, nejspíš s vynikajícími výsledky, byl na nějakém letním soustředění a nedlouho poté mu zazvonil telefon s nabídkou první "práce", tedy pozice vyhazovače v jejím baru. Takže jí nezbylo nic jiného než důvěřovat bratrovu úsudku.
Tmavovlasý mladík tázavě povytáhl obočí, když postřehl její pohled.
"Dáš si něco k pití?" zeptala se, aby to nějak zamluvila.
"Nealko-pivo, máš?"
"Jasně..." přitakala svižně.
Vzápětí sklenice, kterou popadla ještě předtím, než se otočila k lednici, sletěla s třeskotem na podlahu, když jí vyklouzla z prstů.
Selena si ani nevšimla, že ji jeden ze střepů škrábl na noze, nebo toho jak se k pultu otáčejí zvědavé pohledy některých hostů. Civěla jen na problikávající displej svého telefonu, který ležel na polici vedle piksel s kávou, cukrem, skořicí a dalšími nezbytnostmi na přípravu pořádného povzbuzujícího kofeinového nápoje.
*

Dan si v první chvíli myslel, že ho jeho nová šéfová sjede za tu drzost s ovladači. Rychle pochopil, že televizi používá jen ke zprávám, takže o tom ani nepřemýšlel, když ji vypínal. Ale Selena nevypadala naštvaně, jen překvapeně. A žízeň měl...
O to překvapenější byl on, když jí bez zjevného důvodu vyklouzla sklenice z ruky a dívka ztuhla. Až po chvilce mu došlo, že vyzvánění jejího mobilu se liší od obvyklé melodie nějaké japonské skupiny. Z reproduktoru chrčel k jeho údivu Marilyn Manson. Netušil, že tohle v dnešní době ještě někdo poslouchá… Takže Selena se nejspíš polekala toho, kdo jí volal...
Když se dívka pořád nehýbala, zvedl se z barové židličky, obešel pult a položil jí ruku na rameno.
Polekaně sebou trhla.
"Kde máš nějaký smeták?" zeptal se důrazně klidným hlasem.
"Ehm... jo, tady pod dřezem..." vypadalo to, že až v tu chvíli si všimla nepořádku pod svými chodidly. "Sakra... Já to hned..."
"V pohodě," přerušil ji a jemně jí sebral smetáček i s lopatkou z ruky. "Uklidím to."
"Ale proč bys měl..." nadechla se.
"Ten mobil ti ještě pořád zvoní," podotkl na vysvětlenou.
"Ah, jo... Díky," světlovláska chňapla po přístroji a v mžiku zmizela za lítačkami někam dozadu.
Dan přeletěl pohledem hosty, ale nikdo už se o nějakou rozbitou sklenici nezajímal. Několika ráznými pohyby uklidil ten bordel, nalil si pivo do nové sklenice a zamyšleně čekal, až se jeho šéfová vrátí.
*

Selena se bála, že vyzvánění přestane těsně předtím, než se jí podaří hovor přijmout. Ale nakonec to stihla, i když se jí u toho třásla ruka. Tiše za sebou zaklapla zadní dveře na dvorek a opřela se o ně, přikládajíc si mobil k uchu.
Chtěla promluvit, ale hlas jí uvízl v hrdle. Dokázala se jen trhaně nadechnout. Vzápětí na to se ozval volající: "Sel?"
Hluboký hlas zněl znatelně unaveně, ale klidně.
"Kayi," vyrazila ze sebe konečně s obrovskou úlevou. Čekala na jeho telefonát každý den a nakonec se stejně vyděsila, když opravdu zavolal. Děsila se toho, co se dozví...
"Dal jsem si načas, promiň," řekl na druhém konci spojení upír, jakoby tušil, co se jí honí hlavou.
Sel ztěžka polkla.
"To je v pořádku... Něco nového?" zeptala se opatrně.
"Ano," přitakal. "Dám ti někoho k telefonu..."
Zadržela dech. Bála se tomu uvěřit, že by...
"Seleno?" tichý hlas byl váhavý a o něco hlubší než si pamatovala, ale poznala by ho kdykoliv, i když ho slyšela jen jednou jedinkrát v životě
Nedokázala se udržet ve stoje, a sesunula se podél zdi do dřepu. V očích ucítila slzy, když ji ten hlásek oslovil i podruhé, hlasitěji.
"Jsem tady," vydechla třaslavě. "Ahoj, Andreji..."
Krátké ticho bylo vyplněné chvějivým nádechem.
"Ráda tě slyším," dodala jemně.
"Já tebe taky..." ozvalo se konečně nazpět. "Jak se... máš?"
"Dobře, o mě se nestarej," odvětila bez přemýšlení. "To ty... Jsi... Jsi v pořádku, Andreji?"
Na druhé straně rozpoznala zaváhání.
"Ano... Jsem..."
"To je dobře..." nezněl sice moc přesvědčivě a bála si i jen představit, čím vším si chlapec prošel, ale to teď slyšet nepotřeboval. "Andreji... Do teď jsem k tomu neměla možnost, ale chci ti poděkovat..."
"Poděkovat?" opakoval chlapec nechápavě. "Proč?"
"Přece za to že jsi mě zachránil," reagovala skoro pohoršeně. "Obětoval ses za mě, když ses vydal Lucovi. Děkuju."
Překvapené ticho jí prozradilo, že to Andreje ani nenapadlo.
"Dávej na sebe větší pozor, rozumíš?" pokračovala na oko vyčítavě.
"Dobře..." cítila v jeho hlasu, že se mu nějak ulevilo.
"A... Zase se uslyšíme, viď?" nadhodila už váhavěji, a protírala si přitom štípající oči.
"Jo..." přitakal sice zvolna, ale nadšeně Andrej.
"Fajn, budu se těšit."
"Já taky..."
Pak uslyšela na druhém konci šustění, jak šel mobil zase z ruky do ruky. Promluvila dřív než Kay: "Jsi v pořádku?" vyhrkla naléhavě.
"Samozřejmě, ani škrábanec, Sel," ujistil ji nic neříkajícím tónem.
Zamračila se: "Nelžeš?"
"Proč bych to dělal?"
"To mi chceš říct, že ti Andreje vrátili dobrovolně nebo co?"
"V podstatě ano..." přisvědčil upírův hlas.
"Cože? Jak to myslíš?"
"To by bylo na delší povídání... Hlavně můžeš být klidná."
"Dobře..." hlesla už tišeji. "Jsem moc ráda…"
"Jak se držíš?" otázka byla přímější, než čekala a byla ráda, že s Kayem mluví jen po telefonu. Měla pocit, že by mu nedokázala lhát do očí.
"Jde to," pronesla pokud možno klidně. "Předělala jsem kavárnu, soustředila se na práci... Brácha se o mě stará, možná dokonce až moc."
"Kdyby ne, měl by co dělat se mnou."
"To si umím představit."
"Ale on ne..." reagoval Kay temně.
Sel se pro sebe pousmála. Nejraději by tam dřepěla a poslouchala Kayův hlas celé hodiny, tak ráda ho zase slyšela. A Andreje. A...
"Přijedete domů?" otázka z ní vypadla bez přemýšlení.
Kay na druhé straně chvíli mlčel.
"Kayi?" skoro se polekala; co když se neměli v úmyslu vracet do PČSR?
"Chvíli to potrvá," reagoval konečně. "Andrej potřebuje čas..."
"To nevadí," vyhrkla. "Hlavně se vraťte..."
"Objevíme se," slíbil vážně. "Musím ti přece přivézt zásobu anglického čaje."
"Gin by spíš nebyl?" nadhodila laškovně, jak se jí zvedala nálada.
"Jestli se nám ho podaří propašovat..."
"V tom ti zcela důvěřuju," reagovala pobaveně.
"Můžeš mi věřit ve všem, Sel."
"Já vím..." vydechla a odhodlala se hovor ukončit první. "Už musím, mám plný bar. Děkuju, žes zavolal."
"Měl jsem to udělat dřív..." pronesl s nádechem viny. A v jeho hlase bylo něco... zvláštního, čeho si předtím nevšimla, jak byla napjatá. Bylo tam něco skrytého, něco co jí neříkal. Skoro si v tu chvíli návrat k práci rozmyslela.
"Kayi..." nadechla se.
"Ano?"
"Zavolej zase brzy..." řekla jen nakonec.
"Spolehni se."
*

Londýn, Anglie

Kay zvolna odložil mobil. Nedokázal přitom potlačit výčitky z toho, že Seleně lže.
Andrej už se s mnohem větším nadšením vrátil k učení, zatímco zpoza dveří do bývalé kuchyně se vynořila černovlasá upírka z kelímkem kávy sebou v ruce.
"Co je to zač, ta vaše ´Sel´?" otázala se Liliana.
"Není slušné poslouchat za dveřmi," poučil ji chladně Kay.
"Žádné tu nejsou," poukázala na nedostatek vybavení dané místnosti.
"Kamarádka," osvětlil stručně.
"Empatička?" nadhodila nevinně.
Šedovlasý upír ji probodl nehezkým pohledem.
"Jednu jsem potkala v Karwinu," reagovala na to pokrčením ramen. "Blondýnečka, hubená, ale moc hezká. To byla ona, ne?"
Kay na upírku stále jen upřeně civěl.
"Nepokousala jsem ji," zavrčela otráveně a práskla sebou na pohovku.
Bez reakce šel zkontrolovat Andreje a pak zapátral pohledem po cigaretách.
"Míša trucuje?" otázala se Liliana zvědavě, když si uvědomila, že jí nějak schází snazší cíl jejích poznámek.
Kay povytáhl obočí: "Jak jsi na to přišla?"
"Tak ten jeho soukromý posed na střeše... To se šel nadýchat čerstvého vzduchu?"
"Nejspíš..." zahučel Kay.
*

Michael skutečně seděl na střeše. Vzhledem k pokročilé fázi prohnilosti střešních tašek by to byl téměř pokus o sebevraždu, ovšem jen pro lidského tvora. Upír vysedával za starým komínem s jistotou neochvějné rovnováhy a kouřil. Kayovo tušení, kam se poděly jeho cigarety, bylo tedy správné.
Vyhoupl se nahoru přes starý vikýř, vyhnul se obloukem části, kde se krytina už propadla a posadil se vedle Michaela, který mu bez řečí předal krabičku.
Výhled na krajinu kolem farmy byl díky mrholení poněkud pochmurný, ale vzduch tady byl čistší než ve městě. Kay si připálil a poočku Michaela pozoroval. Jeho přítel seděl téměř nehybně a civěl někam směrem k temnému obrysu tisového lesa.
"Seleně se daří dobře," oznámil mu tiše.
"Neptal jsem se," ozvala se suchá reakce, ale Kay v tom hlase postřehl chvění, i když se to Michael snažil potlačit.
"Ale stejně tě to zajímalo," oznámil mu.
Michael to nepopřel. Jak jinak.
Kayovi v uších ještě pořád zněla slova Sel: Přijedete domů?
Domů... Vůbec jí nedošlo, co vlastně říká. Brala to tak, že u ní mají trvalý azyl, i přes to všechno, co se už stalo... Ale byla smutná, hrozně moc, poznal jí to na hlase.
Kouknul po Michaelovi. Kdyby nebyl tak zatraceně tvrdohlavý. Co na tom sešlo, že se nesměli setkat? Sel měla plné právo vědět, co se ve skutečnosti stalo. Ale Michaela se mu v tomhle zatím nedařilo přesvědčit. A měl pocit, že toho jeho svěřenec bude jednou litovat...
"Mikey…"
"Kdy budeme pokračovat s tréninkem?" černovlasý mladík ho nenechal ani začít větu.
Kay se nespokojeně zachmuřil. Tvrdohlavý? Spíš blbý… I když ho Selena milovala, byla to krásná mladá holka, jak mu úspěšně připomenula Liliana, a nebude pro něj truchlit věčně.
"Třeba hned," odtušil studeně.
"Co…?" Michael nedořekl, jelikož v příští vteřině letěl po hlavě dolů ze střechy.
Na poslední chvíli se zachytil okapu na okraji a zůstal na něm dvě vteřiny houpavě viset, že se rezivějící úchytky pod jeho vahou utrhly a upír se zřítil dolů.
*

Liliana se zakuckala na posledním doušku kafe, když kolem pootevřeného okna proletěl tmavý stín a Andrej nechápavě zvedl hlavu od učebnice. Těžká rána a skřípot dřeva značil, že starý přístřešek na zimní zásoby nevydržel dopad něčího těla.
"Do prdele, Kayi!!" ozval se zvenku vzápětí nakvašený hlas. "Vždyť jsi mě mohl zabít!"
To už měla Liliana hlavu v okně a Andrej se vysoukal pod její rukou na parapet, aby taky viděl. Dole ve dvorku se Michael ztěžka sbíral z hromady třísek.
"Maximálně by sis zlomil vaz," odpověděl mu odněkud shora naprosto klidný hlas.
"Cože?!" vyštěkl černovlasý upír.
"To by tě nezabilo, Míšo, jen bys nám na pár hodin odpadnul," oznámila mu Liliana z okna pobaveně.
"Chtěl jsi přece trénink, ne?" ozval se zase Kay shora. "Takže opakování lekce číslo jedna - nikdy nepolevuj v pozornosti."
*

Když se oba upíři vrátili do místnosti, Michael stále prskal výtky směrem k šedovlasému, na jehož tváři setrvával poklidný a možná i trochu škodolibý výraz. Zajímalo by ji, co Kaye přimělo k něčemu tak dětinskému, jako bylo shození zadumaného Míšánka ze střechy.
Nemohla nepostřehnout, že ten krátký telefonní hovor do Poczeslanie upíra trochu rozhodil a čím dál víc jí začínala zajímat ta jejich Selena. Michael krátce zavrčel, když si všiml jejího pohledu, a znělo to tak nevrle, že si odpustila nějakou obvyklou popichovačnou poznámku a znovu před sebou roztáhla časopis o módě, který předešlého večera vytáhla jedné nepozorné Londýňance z kabelky.
Když to vzala kol a kolem, nebylo tak špatné trávit s těmi třemi čas. Nebyla nějak extrémně společenská, ale samotářský život ji taky nebavil. A Londýn samotný stál taky za omrknutí, i za to riziko, že by narazila na některou z otravných Pijavic. Tak proč se hnát zpátky, když tam stejně žádný domov neměla?
*

Písmenka v učebnici angličtiny mu tančila před očima a bolela ho z toho hlava. Rozhlédl se po místnosti, někde v hrudi stále ještě s bodnutím strachu, že kolem sebe nenajde své kamarády, ale prázdnou místnost, nebo hůř - Zlouna. Ale byli tam - Kay, Michael i Liliana.
Andrej byl šťastný, že je znovu s nimi, i když na Michaelovo upírství si pořád zvykal. Liliana byla... divná, ale byla jejich kamarádka, takže ji respektoval. Kayovi věřil, upír ho nikdy nezklamal, přišel si pro něj dokonce i mezi Pijavice a chtěl ho zpátky i po tom všem, co provedl. Chlapec nikdy necítil větší úlevu, než když ho vzal Kay do náruče a odmítl pustit.
Radost mu však kazila jeho vlastní neschopnost. Jeho upírský učitel ho bral každý večer ven, na lov. A Andrej ho zatím každý z těch večerů zklamal. Pokaždé, když se krmil, protože musel, nedokázal přestat. Kay ho musel od jeho večeře odtrhovat násilím.
Dokud byl s Lucem, Andrej musel poslouchat jeho příkazy, proto dělal ty odporné věci. Ale teď, teď byl zase u Kaye, který slíbil, že ho ochrání a už nemusel... Ale přece se... krmil jako... Přesně toho se Andrej tak bál... Nedokázal se ovládnout, nedokázal si poručit dost. Kdyby nebyl Kay u něj...
Chlapec zaťal drobné ruce v pěst, aby se přestaly třást.
Zaklapl učebnici rezolutněji, než bylo třeba a vzhlédl, aby si ověřil, že si toho nikdo nevšiml, ale Kay naštěstí stále útrpně snášel Michaelovy výčitky.
Sklopil oči zase dolů a několikrát se pomalu nadechl. Kay ho ujistil, že to jednou znovu dokáže, že bude u něj tak dlouho, dokud nebude schopen sám jen ukojit ten hrozný hlad a nechat žít. Řekl to Kay, a on mu věřil...
*

Michael postával na terase nějakého opuštěného domu a ignoroval opilecké pořvávání z baru na rohu ulice. Ožralové pro ně žádnou hrozbu nepředstavovali, ani dvě šlapky na opačné straně. Většina obyvatel Londýna už dávno vyspávala v bezpečí svých bytů a domovů. Noční ulice byly vlhké a nehostinné. Jako dělané na nenápadné ukojení žízně...
Občas mu vrtalo v hlavě, jestli to, co cítí hluboko uvnitř, je hlad nebo žízeň, ale nikdy si nebyl jistý. Jako by to bylo obojí najednou a zároveň ani jedno z toho. Jisté bylo jen to, že se tomu nutkání nedalo odolat...
Zpoza rohu k němu dolehl klapot podpatků. Na moment odvrátil svou pozornost od temného zákoutí, ve kterém se právě nacházel Kay a Andrej a zaměřil se pohledem na hlavní ulici. Na přechodu se objevila štíhlá blondýnka, zjevně spěchající domů. Okázale ignorovala oplzlé návrhy, které zazněly od vchodu do baru, a přešla ulici. Její chůze a vlasy mu připomínaly Selenu... Jak se míhala kolem baru nebo mu chystala snídani.
Blondýnka zmizela za dalším rohem a Michael potřásl hlavou. Kay měl pravdu, příliš snadno polevoval v pozornosti, nechával vzpomínky a emoce, aby s ním cloumaly od vzteku k sebelítosti a to se nikdy nevyplácelo.
Potlačil chuť na cigaretu a otočil se ke dvojici upírů, která se vynořila z uličky. Andrej vypadal alespoň méně otřeseně než předešlý večer.
Kay to očekával, ale Michaela chlapcova krvežíznivost šokovala. Když se krmil, Andrej vůbec nevypadal jako malý kluk, ale jako zubatá potvora s lesknoucíma se očima. Návrat k víceméně dietě, kterou je oba učil Kay, byl pro něj neuvěřitelně těžký. Při třetí výpravě se ještě přímo nad bezvládným bezdomovcem zoufale rozbrečel. Kay to ale nehodlal vzdát, jak s Andrejem, tak s ním samotným.
Michael seskočil tiše z terasy a přidal se k nim. Na Kaye přitom zaměřil tázavý pohled. Šedovlasý upír jen jemně potřásl hlavou. Později...
Vydali se znovu do ulic, vypátrat noční svačinu i pro něj. Však už bylo načase. Při pohledu na zapomenutou kapku krve na Andrejově horním rtu, musel Michael pevně semknout rty, aby nevycenil zuby...
*

Kay seděl na parapetu vybouraného okna a pozoroval temně rudou oblohu na východ od staré farmy. Nekouřil, jen tam nehybně seděl a nechal své myšlenky plynout.
Michael i Andrej už se uložili k dennímu odpočinku dole v zakryté místnosti. Liliana jim nahlásila, že stráví den ve městě; nejspíš si našla nějakého vhodného naivku, který ji dočasně ubytoval. Ale jinak upírka nevypadala na to, že by je chtěla v nejbližší době opustit. Kayovi to nevadilo, spíš byl rád, že měl při ruce někoho, komu se dalo věřit, zvlášť když měl na krku dva těžko zvladatelné upíry.
Michael se lepšil, velmi pomalu, ale jeho chování vypovídalo o pokroku minimálně v tom, jak se se svou proměnou vyrovnával. Chtělo to čas a trpělivost, zvlášť kvůli jeho přirozené výbušnosti, která byla upířími geny umocněna, ale Kay věřil, že nakonec to Michael dokáže.
Andrej... Andrej byl těžší případ. Lucovi se podařilo prolomit v něm přirozenou bariéru, která mu pomáhala doposud přežít jako polupírovi mezi lidmi. Jeho lidská část se stáhla pokaždé, když chlapec ucítil krev, a ta upíří pak převzala nad jeho chováním kontrolu. Kay byl přesvědčený, že je to jen podmíněný reflex, který lze zase odnaučit, ale bál se, co to udělá s Andrejem samotným. Ztrátu sebekontroly si bral chlapec k srdci a nesl to velmi těžce. Potřeboval podporu a čas, spoustu času...
S přibývajícím světlem začaly Kaye pálit oči. Přivřel je, ale stále zůstával sedět. Chvíle klidu a samoty mu v posledních dnech chyběly. Sám byl, ale klidný ani zdaleka ne. Michaela a Andreje měl teď alespoň u sebe a mohl na ně dávat pozor. Navíc, pokud je Pijavice nechají na pokoji, měli spoustu času na to se s danou situací vypořádat. Jenže... Co mezitím Selena?
Drobná Empatička si toho díky nim vytrpěla víc, než by snesl kdokoli jiný, a i když zněla v telefonu vyrovnaně, a měla svého bratra, Kay si nemohl pomoct a dělal si o ni starosti.
Neodkrytá kůže ho začala svědit. Svezl se z parapetu a ustoupil od okna. Musel prostě věřit, že bude Sel v pořádku. Nemohl se přece rozkrájet a poslat svou druhou polovinu, aby ji jela zkontrolovat. Ti dva teď vyžadovali jeho plnou pozornost, a i když z toho měl černé svědomí, Sel byla až na druhém místě.
S těžkým srdcem se Kay vydal do přízemí, aby se pokusil zahnat temné myšlenky a taky se trochu prospat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akiko Akiko | 20. září 2015 v 20:42 | Reagovat

Ahoj! Je to skvělé, už jsem se málem bála, že jsi na Selenu a spol. zapomněla. Doufám, že budeš mít psací záchvaty častěji :-D

Z Kaye se stala chůva na plný úvazek, ale já se u toho bavím, hlavně co se týče Michaela. Možná je to škodolibá radost, ale hrozně se mi líbilo, jak padal ze střechy :-D  :-D Andreje je mi líto, ale má Kaye a ten mu pomůže, že? A Selena... No, snad Michael brzy dostane rozum, ti dva jsou si souzení. Možná by ho měl Kay zase odněkud shodit, třeba se mu rozsvítí :-D  :-D  :-D

Moc děkuju, že vytrváváš a pokračuješ!! Těším se na další a (ne)trpělivě čekám :-)

2 Vovec Vovec | 20. září 2015 v 20:43 | Reagovat

já jsem první!!! :)
děkuji za dárek k narozeninám, velice si toho vážím :) i když má maličký předstih. moc líbí a doufám, že brzy přijde další díl. jak už jsem předesílala kdysi dávno- michael by potřeboval přes hubu. nechá sel v tomhle...

3 Vovec Vovec | 20. září 2015 v 20:44 | Reagovat

sakra, nejsem, zjevně jsme to četly obě a akiko byla rychlejší :P

4 Witch Witch | 21. září 2015 v 8:07 | Reagovat

[1]: pro Akiko:

Ahoj Akiko-chan! ^^
Páni, to jsem ani nečekala, že se objeví nějaký komentík takhle rychle. :D

Mě to VÁŽNĚ MOC mrzí, že se Nadaným nevěnuju víc, kdyby ano, tak už bych Sel a spol. dávno takhle netrápila...
Psaní záchvaty nejsou časté, ale zatím se stále dostavují. Tak snad to brzy nějak dopadne, ono by těch kapitol zbývajících do konce dvojky nemělo být nějak extrémně hodně...

Kay... Ten si ten „baby-sitting“ rozhodně užije a já doufám, že vy s ním. Co se týče Andreje, k tomu se zatím nebudu moc vyjadřovat, ale alespoň nadhodím, že se vyplatí zůstat pozitivní. ;)
A Sel/Michael... Však to víme všichni, když si Michael něco usmyslí... :/

Není vůbec zač, já děkuju za tvou svatou trpělivost. :D
Určitě se pokusím, aby ta mezera nebyla zase tak příšerně dlouhá....

[2]: pro Vovec:

Ahoj Vovec!
Skoro jsi to stihla.... Moc jste mě teď holky pobavily, takové závody o první koment. :D

Vůbec nemáš zač, jsem ráda, že jsem se tak hezky trefila. ;)
A k tomu Michaelovi... On už v životě na tu hubu párkrát pěkně tvrdě padl, ale proti jeho tvrdohlavosti to moc nepomohlo....

Děkuju! Vážně mě potěšilo, že má ještě někdo Nadané na paměti. ;)

5 lich lich | 28. září 2015 v 22:09 | Reagovat

Neee! Coffee-to-go neee! Já tedy upřímně nevím, jestli je to špatně, ale podle mě prostě ano. V anglii jsem to nikdy neviděl. Tam se užívá výraz: Take away.
Tak, když jsem ti vynadal, můžu tě pochválit. Musím tedy upřímně říct, že už jsem ani další kapitolu nečekal, ale stejně jsem se mrknul. Tvoje nepsací stavy znám, taky je mívám, ale naštěstí já jsem měl zatím nejdelší takový asi měsíc a pak jsem rychle napsal kapitolu. Ač krátká, byla fajn. Myslel jsme, že Sel volají mafiáni, když tam měla to vyzvánění, a ono nic. :-D  Shození Michaela bylo prostě skvělé. Jen tak dál.

6 Witch Witch | 29. září 2015 v 8:52 | Reagovat

[5]: pro lich:

Take-away - A jéje, gomenasai... ^^´  Máš pravdu; raději jsem to rovnou přepsala na češtinu. :D
Zahanbeně uznávám, že moje ´nepsací stavy´ u Nadaných jsou vyloženě katastrofální. XD
Děkuji za chválu, za podporu, i za přečtení. ;)

7 lich lich | 29. září 2015 v 16:54 | Reagovat

Tak kvůli mě jsi to opravovat nemusela, to zase ne. :-D Jen taková připomínka. Já vždycky, když takový nápis vidím, mám chuť vlézt do toho krámu a říct jim, že to mají blbě. :-D

8 Witch Witch | 30. září 2015 v 22:32 | Reagovat

[7]: pro lich:

Když už si nějaký čtenář dá tu práci a upozorní mne na chybu, tak je samozřejmost, že ji opravím. ;) :D

9 lich lich | 5. října 2015 v 18:46 | Reagovat

Ale je to dobře. :-) A jo! Chci ti vynadat! :-P Z tvého Karwinu mám sklony do dopisů exekutorům psát Karvinou s w, místo v. :-P

10 Lucia Lucia | 18. prosince 2015 v 21:27 | Reagovat

ahoj bude v najblizsej dobe nova kapitola ?? :)

11 Witch Witch | 20. prosince 2015 v 20:51 | Reagovat

[10]: Ahoj Lucio,
ráda bych, aby byla, opravdu moc, dokonce už z ní mám něco sepsáno. Plánovala jsem alespoň "vánoční dáreček", ale realita mi posledních pár týdnů bohužel nedovoluje věnovat se psaní. Takže až příští rok a netroufám si ani odhadnout kdy přesně. :/
Každopádně díky za optání, je fajn, že se ještě stále někdo zajímá. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama