Část první - VI. Ty jsi...!

18. července 2018 v 16:13 | Witch |  FF - Krev pro Tebe
KREV PRO TEBE
© Witch
Část první - VI. Ty jsi...!
Přístupnost: od 15ti let
Beta-reading: Seiko
Disclaimer: Všechny postavy v tomto příběhu jsou smyšlené.
A/N: Šestým dílkem končí první část (z plánovaných čtyř) Krve pro Tebe...
Na řadě teď bude poněkud zajímavější pasáž, ale bohužel předpokládám, že psaní mi půjde o dost pomaleji.
Tak snad se zatím bavíte. ;-)
Pokud byste měli chuť se jakkoli vyjádřit, velmi to uvítám, případně můžete zase kliknout do anketky. ;-)
____________________________________________________________________________________________________


VI. Ty jsi...!
**************
Srpen 2001

Vzhledem k tomu, jak uhlazeně se Lorenzo choval, když za ním přišel poprvé s matkou a jak vstřícný byl, když ho navštívil podruhé s pratetou, měl z něj Lionel hned při první hodině čarování trochu šok. Rychle mu došlo, že jako s učitelem kouzel s ním nebude tak lehké pořízení. Jakožto žák byl teď podřízený on jemu a Torgos už nebyl povinen prokazovat mu neustále úctu. Takže nějaké ´mladý pane Gor´name´ bylo to tam a jen Lionela soustavně cepoval jak malého spratka.
To bylo pořád - neflákej se, dělej ty pohyby pořádně, zapamatuj si tuhle tunu pouček, vyslovuj správně, žvatláš jako mimino, tys zase neprocvičoval, jestli se ti to nelíbí, tak můžeme tuhle výuku klidně ukončit.
Lionel na takový přístup nebyl zrovna zvyklý, ale v tomhle případě to překousl a dokonce tomu přivykl. Lorenzo byl vážně dobrý, a i když ho neustále komandoval, mělo to svůj význam. Až ho překvapovalo, jak rychle si na to máchání klacíkem zvykl, i když měl zpočátku několikrát chuť rozlámat ho na kousíčky. Lorenzo mu vytýkal, že je při kouzlení příliš nesoustředěný; jemu připadalo, že ho hůlka prostě neposlouchá.
Ale nakonec si to nějak sedlo a Lionel se na své pravidelné hodiny čarování těšil. Aspoň vždycky mohl vypadnout z domu a dokonce bez doprovodu. Nemusel totiž vůbec docházet daleko.
Celé dva měsíce měl sice výuku s Lorenzem samostatnou, to se však mělo brzy změnit a poloupír prohlásil, že si nenechá likvidovat svůj dům v Londýně. Našel opuštěnou ocelárnu na severu hlavního města, kterou samozřejmě patřičně začaroval, a nedaleko od jejich sídla. Lionelovi stačilo dvacet minutek běhu po upířím způsobu, aby se ke komplexu dostal, což byla fajn rozcvička.
I ten večer zakončil svoji obvyklou trasu přeskokem vysoké betonové zdi a překvapeně se zahleděl ke vchodu do jedné z budov, která bývala administrativním střediskem. Lorenzo na něj totiž čekal venku. Překlusal k němu s tázavým výrazem.
"Nejdu přece pozdě, že ne?"
Poloupír nejprve udusil v popelníku vedle dveří zbytek cigarety. Kouření byla jen jedna z tak padesáti věcí, kterými jeho učitel dokázal Lionela za poslední týdny překvapit. Pak zavrtěl hlavou.
"Ne… Ale než dneska začneme, musíme spolu něco vyřešit. Nedávno jsem ti to zmiňoval - tvého spolužáka."
"Jo, jasně," vzpomněl si Lionel. "Ten jinej upír, co taky čaruje. Kde je?"
"Čeká ve cvičebně..." Lorenzo znatelně váhal.
"A? Představíte mi ho teda?" otázal se docela zvědavě.
Jeho učitel si povzdechl: "Pokud to bude nutné... Pojď," pozval ho gestem do napůl rozpadající se budovy a pokračoval v mluvení při chůzi dlouhou chodbou. "Jak už jsem říkal předtím, je to podmínkou tvé další výuky. Chci vás učit oba najednou, ale musíte s tím souhlasit. Nemám tolik času, abych ho dělil mezi oba dva."
"Jasně, to chápu," přitakal Lionel.
Lorenzo otevřel dveře do speciální místnosti, která měla všechny zdi upravené tak, že pohlcovala jejich kouzla, pokud letěly tam, kam neměly. Což bylo v Lionelově případě dost často.
Jeho učitel sevřel v ruce svou kouzelnickou hůlku, ustoupil trochu stranou a odkryl mu tak výhled na hnědovlasého mladíka stojícího uprostřed místnosti, který se k nim v tu chvíli obrátil.
Lionel se pobaveně ušklíbl. Tak to se povedlo.
Kniha, kterou jeho ´zachránce´ z Obrtlé levitoval, se zvolna snesla na podlahu a mladý upír sklonil hůlku.
"Tak to ty se máš se mnou učit?" uvítal modrooký Lionela pozdviženým obočím.
"Už to tak asi bude," vycenil na něj zuby.
"Pevně doufám, že to nebude problém pro ani jednoho z vás," odkašlal si Lorenzo trochu nervózně.
Oba se na něj nechápavě podívali.
"Proč by to jako měl být problém?" zeptal se jako první Lionel.
Jejich učitel na ně zůstal poněkud překvapeně zírat.
"No... Snad se vy dva znáte, ne?"
Hnědovlasý upír se krátce zasmál: "Tak trochu. Ale zapomněli jsme přitom na způsoby," pokročil dopředu a napřáhl pravici. "Nějak jsme se posledně nestihli představit. Jsem Kendall."
Lionel jeho ruku s úšklebkem přijal a pevně opětoval stisk: "Lionel. To mě taky mohlo napadnout, že se ty svoje triky učíš u Lorenza."
"Zato já bych tě na čarodějníčka netipoval," reagoval Kendall trochu škodolibě.
Kontakt jejich rukou se přerušil, očí ale ne. Zaujatě jeden druhého hodnotili.
"Ehm," odkašlal si znovu poloupír. "Vy dva se tedy vážně... neznáte?"
"Teď už ano, Torgosi," odvětil Kendall a už trochu ostražitěji si prohlížel jeho výraz. "Proč vás to tak překvapuje?"
I Lionel napjatě čekal na odpověď. Lorenzo si přejel obličej dlaní a dlouho bylo ticho.
"Nu, dobrá... Pro mé duševní zdraví by bylo lepší, kdybych mlčel, ale v rámci mého fyzického, jelikož to dřív nebo později zjistíte... Byste se měli představit celým jménem."
Kendallovi se mezi obočím objevila zamyšlená vráska a Lionela se zmocnilo nepříjemné tušení. Znovu si pořádně prohlédl tu záplavu tmavě hnědých vlasů a pronikavě modré oči. Už na Obrtlé měl pocit, že tenhle obličej někde předtím viděl... Na nějakém Ukvare...
"Ty seš Rowann," vyrazil ze sebe bez přemýšlení.
Kendall se na něj zadíval se stejným poznáním v očích, jaké cítil on sám.
"A ty Gor´nam..." reagoval tiše.
Ve cvičebně se rozhostilo dlouhé ticho, které bylo každou vteřinou hlubší...
*

Tmavé oči, ve kterých ještě před chvílí hrála zvědavost, potemněly, stejně jako celý obličej mladého upíra, který se nahrbil, nejspíš v podvědomé reakci.
Přesně kvůli tomuhle tu zatracenou, bezdůvodnou předpojatost nesnášel. Na společnost při čarodějnickém vyučování se v podstatě těšil a teď... V jedné vteřině se spolu normálně bavili, ve druhé to vypadalo, že mu mladý Gor´nam skočí po krku. A k té změně stačila jen taková maličkost jako jméno jeho rodiny.
Kendall potlačil otrávený povzdech a pro jistotu se stáhl o krok dozadu. Jeho předpokládaný spolužák na něj zachmuřeně civěl a on vážně nevěděl, co od něj očekávat.
*

Rowannovci. Klan nafoukaných zbohatlíků, kvůli kterým přišel o matku. A ten modrooký frajer k nim patřil. To zjištění v něm vzedmulo vlnu vzteku. Kdyby jeho máma ještě žila, otec by nechlastal a jeho milovaný strýček by neměl důvod k návratu do Anglie, kde mu dělal ze života peklo.
Nevěděl, co se na té slavnosti přesně stalo, jeho otec označil jasně akorát viníka. Dosud to pro něj bylo jen jméno klanu, na kterém se nemohl nijak vybít. Až teď před ním stálo fyzické zhmotnění jeho bezmocné nenávisti k těm, kdo mu změnili život na dobro. Kendall Rowann.
Dosud uvolněný výraz z tváře hnědovlasého zmizel, trochu se odtáhl a obezřetně ho pozoroval s nakrčeným obočím. Vyčkával. Nejspíš předpokládal, že na něj vlítne. Ne, že by k tomu neměl nutkání. Bylo by zajímavé vyzkoušet, zda by mu to pomohlo vybít si trochu té frustrace...
"Takže..." ozval se hlasitě jejich učitel po nějaké době, kdy na sebe nehybně zírali. "Zjevně už chápete, proč jsem vás důrazně upozorňoval na podmínky, za kterých vás budu učit," přeletěl pohledem z jednoho na druhého, hůlku stále připravenou v ruce. "Oba v sobě čarodějnické nadání máte, ale očekáváte toho ode mne příliš. Jsem ochoten vaše hodiny spojit a učit vás oba najednou. Stejně si myslím, že tak dosáhnete větších pokroků než odděleně. Ale může to fungovat pouze za dvou podmínek - musíte spolupracovat a vaše rodiny se o tom nesmějí dozvědět."
"Nikdy," procedil Lionel mezi zuby okamžitě. Neměl nad čím přemýšlet. "S žádným Rowannovcem se bratříčkovat nebudu."
"To po tobě ale nikdo nechce, Lioneli," zdůraznil Lorenzo. "Slyšel jsi, co jsem..."
"Už jsem řekl!" skočil mu neurvale do řeči. "Tohle nemám zapotřebí!"
Otočil se na podpatku a oddusal ke dveřím. Už byl jednou nohou z místnosti venku, když jeho poloupírský učitel znovu promluvil.
"Takže takovou cenu mají tvá slova, Lioneli Gor´name?"
Zarazil se jako vrostlý do země.
"Ten tvůj proslov, když jsi za mnou přišel prosit, bylo jen plácání do větru?" to pohrdání, které slyšel v Lorenzově hlase, ho štvalo víc než pohled mladého Rowanna, který cítil v zádech. Ten zatracený poloupír neměl ani tušení, co ho stálo, aby se mohl začít učit čarovat.
"Ne, nebylo," zavrčel.
"A přece to chceš tak rychle vzdát?"
Prudce se obrátil: "Najdu si jiného učitele!"
Lorenzo se ušklíbl způsobem, jaký u něj ještě nikdy neviděl: "Tak to hodně štěstí při hledání upíra-čaroděje, který k tomu bude ochotný. A který bude přinejmenším z poloviny tak dobrý jako já."
Sebevědomí teda poloupírovi rozhodně nechybělo, ale Lionel si byl dobře vědom toho, že je oprávněné. Zaťal ruce v pěsti. Chtěl se u něj dál učit, ale nehodlal trpět přítomnost toho...
"Pro mne to není problém."
Lionel vykulil oči. Rowann stál pořád na tom samém místě, už ne v obranném, ale zase uvolněném postoji a díval se přímo na něj, když pronesl tu neskutečnou větu. Rowannovci pro jejich rodinu vždycky měli jen pohrdání a odpor. Co to tu na něj nahrával? Rozumný přístup?
"Chci se u vás dál učit magii, Lorenzo," obrátil se ten hnědovlasý náfuka na učitele. "Přítomnost Lionela to nijak neovlivní."
"Kde bereš tu drzost říkat mi křestním?!" vyjel okamžitě.
Ty jasně modré oči se zase stočily na něj, ale tentokrát vypadaly otráveně: "Můžu ti říkat jakkoliv, Lvíčku. Zkus mi to zakázat."
Skoro zaskřípal zuby, ale na poslední chvíli se zarazil. Teď si z něj bude dělat prdel?
Jejich učitel vypadal, že by si šel nejraději dát další cigáro a panáka, ale místo toho se víc narovnal.
"Oceňuji tvůj přístup, Kendalle, ale provokace trpět nebudu."
Ten frajírek pokrčil rameny: "Beru v potaz."
"A pomlčíš o tom před rodiči? Jistě chápeš, že bych se rád vyhnul zbytečným těžkostem."
Kendallovy rty zacukaly v podivném úšklebku: "Chlubit se tím rozhodně nebudu."
"Takže, Lioneli? Tvé rozhodnutí?" vrátil Lorenzo pozornost zpátky k němu.
Zarazil ruce do kapes v pokusu uklidnit se.
Chovali se k němu jak k navztekanému děcku a to ho přimělo zkrotit ty plameny, které mu burácely v hrudi. Nebyl už žádné dítě a dokázal překonat emoce a rozhodnout se tak, aby to bylo výhodné pro něj. K tomu nepotřeboval kázání od žádného poloupíra, ani pitomé připomínky nějakého bohatého frajírka, který na něj hleděl tak nějak... vyzývavě?
Zatraceně. Připadal by si jako poražený, kdyby teď odešel.
*

"Fakt myslíte, že to k něčemu bude?" černovlásek se slyšitelně snažil potlačit pohrdání v hlase, ale stejně to znělo nevěřícně.
"Samozřejmě," přikývl klidně Torgos. "Až budete oba znát širší záběr zaklínadel, můžete cvičit souboje proti sobě. Což bude o dost praktičtější, než kdybyste bojovali jen proti mně, mám příliš velkou výhodu."
Kendall po jejich učiteli kouknul s pozdviženým obočím; to teda vybral zajímavou motivaci.
Zato na tváři mladého Gor´nama se rozlil spokojený úšklebek: "A proč jste to u Bulagry neřekl hned?"
Nemohl si pomoct, aby se pobaveně neuchechtl. S tímhle Lvíčkem bude zjevně zábava.
"Jen se chechtej, dokud můžeš, Rowanne," ozval se očekávatelně černovlasý. "Však tě smích přejde, až tě položím na lopatky," prohlásil s dravčím úsměvem.
Kendalla to paradoxně ještě víc pobavilo a zazubil se na něj nazpět: "Už se nemůžu dočkat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vovec Vovec | 18. července 2018 v 23:47 | Reagovat

mně se to líbí... jsem zvědavá, kdy se od této části "nenávidím tě, chcípni, protože jsi kdo jsi" dostanou k tomu, že se maj rádi :)

2 Witch Witch | 19. července 2018 v 8:17 | Reagovat

[1]: pro Vovec:

Děkuji. :-D
Mno, dostanou se k tomu, to jo, jen to chvíli potrvá. :D :D

3 Akiko Akiko | 21. července 2018 v 20:27 | Reagovat

To je hrozný (jenže zároveň pravdivý a reálný), jak předsudky ovlivňují jejich vztahy. Tak trochu LGTB Romeo a Julie v kulisách HP světa. Máš v tom příběhu fakt všechno :D Už se těším, až se budu navzájem pokládat na lopatky a začnou se mít rádi :)

4 Witch Witch | 22. července 2018 v 22:38 | Reagovat

[3]: pro Akiko:

Děkuju moc!
To je přesně ono - s předsudky se potýkáme všichni každý den... Vždycky jsem se snažila o to, aby ty moje příběhy nebyly jen zajímavé, ale i v rámci možností reálné. ;-)
Ale na ty lopatky každopádně dojde. :D

5 Lucinda Lucinda | 27. července 2018 v 1:22 | Reagovat

Ahoj :-) tohle je za mě zatím nejlepší část a slibuje skvělý pokračování v hašteření a špičkování. Chudák Lorenzo. Věřím, že se mám na co těšit. Díky za kapitolu a a těším se na pokračování :-)

6 Witch Witch | 27. července 2018 v 8:42 | Reagovat

[5]: pro Lucindu:

Ahojky :-)
Děkuji moc za komentík!
Jsem moc ráda, že se líbilo, zatím mě to vážně baví psát. :D
"Veselé popichování" určitě bude...
Pokráčko bude brzy. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama