Část druhá - IV. Prolomení ledů

30. srpna 2018 v 15:08 | Witch |  FF - Krev pro Tebe
KREV PRO TEBE
© Witch
Část druhá - IV. Prolomení ledů
Přístupnost: od 15ti let
Beta-reading: Seiko
Disclaimer: Všechny postavy v tomto příběhu jsou smyšlené.
A/N: Dala jsem si načas, já vím... Mám za sebou pár nabitých týdnů a na tyhle moje ´malé pisatelské radosti´ prostě nebyl prostor. Ale snad vám to trochu vynahradím touhle docela dlouhou kapitolkou, ve které dojde i na flashback...
____________________________________________________________________________________


IV. Prolomení ledů
*************


Kendall probíhal lesem soustředěný na každý svůj krok vpřed. Schválně vybíral úseky s co největším počtem stromů, přeskakoval popadané kmeny, zrádné prolákliny a zurčící potoky. Náročná trasa mu nedovolovala myslet na nic jiného. A to víc než potřeboval.
Kdyby šlo jen o dusnou atmostéru doma, dokázal by se uklidnit mnohem snadněji. Nebylo to poprvé, co mu jeho otec dával velmi důrazně najevo, že nesplnil jeho očekávání. Jenže jen o tom to nebylo. Nerozuměl totiž sám sobě…
Doběhl k obvodové zdi jejich ´výukového střediska´, odrazil se a vůbec poprvé se přenesl přes, aniž by se jí dotkl. Zpomalil, až po několika krocích zastavil úplně a se zavřenýma očima se pomalu nadechl. Přicházet na Torgosovy hodiny připravený a klidný byla jeho zásada. Kouzelnická hůlka byla mocný nástroj, který okamžitě reagoval na rozpoložení toho, kdo ji používal. Mladý Gor´nam byl toho živoucím důkazem.
Znovu zvolna vykročil, ale vzápětí zůstal stát, když za sebou postřehl pohyb. Ohlédl se včas na to, aby byl svědkem docela rázného doskoku svého spolužáka, který přistál na téměř totožném místě jako před chvílí on sám.
Lionel Gor´nam do něj zabodl svůj tradiční nevraživý pohled. Kendall mu ho několik velmi tichých vteřin opětoval, než se odvrátil.
"Rowanne!" ozvalo se za ním nečekaně.
Udiveně se znovu obrátil ke Gor´namovi, který si to k němu napochodoval s poněkud nasupeným výrazem ve tváři a zůstal stát sotva metr od něj.
"Proč?" vyprskl na něj mladší upír.
Kendall nadzvedl obočí: "Proč co?"
"Proč jsi mě nechal předevčírem vyhrát?" procedil mezi vyceněnými zuby Gor´nam.
Hodnou chvíli na něj upřeně hleděl. Tak přece si Gor´nam všiml, že nedosáhl vítězství jen díky svým ne až tak špatným schopnostem. Problém byl v tom, že i on se sám sebe ptal ´proč´.
"Nenechal," reagoval stručně, pečlivě ovládajíc svůj hlas. Pak se otočil na podpatku a o dost svižnějším tempem než předtím zamířil ke vchodu do hlavní budovy.
Překvapilo ho, když ho za loket hrubě popadla ruka a zastavila ho.
"Nekecej!" vyštěkl mu Gor´nam do obličeje. "Měl jsi mě tam, kdes chtěl, ale pak ses nechal bez odporu porazit! Chtěl jsi mě tím snad ponížit?"
Hleděl na tu navztekanou masku, kterou prosvítalo něco, co by od Gor´nama nikdy nečekal. Vypadal ublíženě…
"Ne, nechtěl," odpověděl tiše a nesnažil se vymanit z křečovitého sevření.
Druhý upír se zachmuřil: "Tak o co ti u Bulagry šlo?" zeptal se už opravdu nechápavě.
"Já…" Kendall se nadechl, ale vůbec netušil, jak to vysvětlit. Vždyť neuměl svou reakci pořádně odůvodnit ani sobě. Ale ty černé oči ho přiměly to alespoň zkusit. "Přišlo mi, že… Že tu výhru potřebuješ víc než já," řekl nakonec.
Ano, to se nejvíc blížilo tomu pocitu, který z Gor´nama měl, když ho při semifinálovém souboji povalil jako první na zem. I když na něj tehdy mladší soupeř cenil zuby, tlumeně vrčel a snažil se ho shodit, v jeho očích byl strach. Hluboký, bezbřehý strach z následků toho, když prohraje.
On sám dobře věděl, že jeho otec si ho za takovou potupnou porážku pěkně vychutná a nijak se na to netěšil, ale ani zdaleka se to nepodobalo hrůze, kterou viděl v očích černovlasého upíra. I když mu po důvodu toho strachu nic nebylo a měl ho správně ignorovat, nechtěl v tu chvíli vyhrát. A tak se podvolil, když se mu Gor´nam vzepřel potřetí…
*

Lionel se přistihl, že na Rowanna civí s otevřenou pusou. Co tohle zas mělo u všech ďasů znamenat? Uvolnil sevření kolem jeho paže a trochu odstoupil.
"I kdyby jo, proč bys kvůli tomu obětoval svou výhru?" otázal se nevěřícně.
Rowann uhnul pohledem: "Líp ti to nevysvětlím, Lvíčku," odvětil podivným tónem a zalezl do dveří dřív, než ho stačil znovu zastavit. A že měl k tomu rozhodně nutkání…
***

Třaskavá rána následovaná rozpadem téměř třetiny zdi jejich cvičebny přiměla Lorenza vůbec poprvé za celou tu dobu, co se pustil do jejich výuky, vykulit oči.
Rowannovo kouzlo prorazilo ochranný štít místnosti a ještě za ním způsobilo takový bordel, že na to zůstal pěkně zírat i Lionel. Zaujatě se nahnul a dostalo se mu výhledu ven do tmy. Fakt to prošlo úplně skrz. Něco takového se nepovedlo ještě ani jemu a přitom to byl on, kdo obvykle nadělal největší bengál…
S úšklebkem se otočil zpátky. Lorenzo si mnul se zavřenýma očima kořen nosu a Rowann vypadal docela vykuleně, svou hůlku stále v pozici zakončení destrukčního kouzla, kterým měl ovšem zlikvidovat pouze nějakého nebohého panáka.
Jejich učitel se po pár chvílích narovnal a zahleděl se na jeho spolužáka: "Řekl bych, že bude lepší, když si dneska zase zatrénujete na střeše. Běžte napřed a procvičujte nadnášecí a přivolávací kouzla, věci z minula jsem tam nechal."
Rowann přikývl, ale vypadal u toho podezřele sklesle.
"Opravím to a dojdu vás později zkontrolovat…" dodal ještě Lorenzo.
Lionel počkal, až Rowann vykročí jako první a při stoupání do schodů ho docela zaujatě pozoroval. Bylo fakt divné, aby se jeho obvykle až znuděně klidný spolužák takhle neovládal…
Střecha budovy jim poskytovala spoustu prostoru na nepodařená zaklínadla. Prostě letěla tak daleko, dokud neztratila sílu a nevypařila se, a přitom nic nezničila, což byla největší výhoda pro Lorenza. S nápravami všelijakých následků jejich vyučování si i tak užil až až.
Po jedné straně plochého rozlehlého prostoru se válela spousta věcí od starých polštářů po pytle s cementem, na kterých si obvykle procvičovali různá kouzla. Rowann jim však po příchodu na střechu nevěnoval ani pohled. Jen zamířil k okraji, kde zůstal stát a hleděl někam do blba.
Lionel trochu váhal, ale nakonec si řekl, že lepší příležitost mít nebude. Jeho starší spolužák se vždycky ovládal, vždycky byl tak nechutně zdvořilý a nevydoloval z něj nic než shovívavý úsměv nebo příkladně jízlivou odezvu, ať už ho urážel jakkoliv. Tentokrát to bylo jinak. A jeho už delší dobu pálila na jazyku jistá otázka…
"Rowanne…"
Záda druhého upíra se nahrbila a pak se otočil. Trochu temnější oči, než byl zvyklý u Rowanna vídat, se po něm podívaly dost podezřívavě. Až v tu chvíli si Lionel uvědomil, že nepoužil svůj obvyklý znechucený tón. Že ho oslovil až příliš prosebně… Odkašlal si a narovnal se.
"Chci se na něco zeptat," dokázal ze sebe dostat už odměřeněji a přetáčel přitom v prstech svou hůlku.
Kendall Rowann na něj chvíli nehybně zíral.
"Na svou matku, že?" nadhodil pak.
Lionel ztuhl. Jak to mohl vědět? Copak to na něm bylo tak vidět?
"No… Jo," připustil tiše.
Rowann bez reakce hleděl někam skrz něj, než se znovu pohnul, sedl si na úplný okraj střechy a nohy spustil dolů. Lionel chvíli nerozhodně přešlapoval, než se dokopal k pohybu a přešel k němu. Posadil se vedle svého spolužáka a úhlavního rivala v jednom.
"Jaks tehdy zmínil, že…" začal rozhodně, ale stejně se zadrhl.
"Že jsem byl u toho, když zemřela," doplnil ho Rowann.
Lionel se kousl do rtu. Bylo mu proti srsti toho samolibého frajera o něco žádat. Ale jeho slova mu od jejich duelu vězela v hlavě a nedala se jen tak odbýt.
"Jo…" zahučel.
Kendall si tiše povzdechl. Teda… Rowann, opravil se Lionel v duchu.
"Řekl jsem ti pravdu. Jen ne úplnou…"
Rozhostilo se ticho, které se Lionelovi nelíbilo.
"Otec mi tehdy řekl, že to kvůli vašemu klanu je mrtvá," vydoloval skrz sevřené hrdlo. Taky je díky tomu z celého srdce nesnášel a celkem ho děsila představa, že to mohlo být celé trochu jinak.
"To nepopřu," uznal Rowann tiše. "Ale chceš to slyšet celé?"
Lionel hodnou dobu nehybně civěl před sebe a neměl se k odpovědi. Rowann zněl až příliš vážně. Přece jen už toho nafoukance nějakou dobu znal. Učili se spolu, trénovali, bojovali proti Lorenzovi i proti sobě, předháněli se, kdo se dřív naučí nové kouzlo nebo uloví někoho k večerní svačině. Přes všechnu nechuť, kterou cítil k jeho příjmení, nemohl neuznat, že Kendall Rowann není lhář. A momentálně se mu nejspíš chystal prozradit něco, se mu moc líbit nebude.
Zvolna se nadechl, pootočil, krátce mávl a zamkl dveře, kterými na střechu přišli. Odložil svou hůlku stranou a založil si ruce na hrudi.
"Chci," potvrdil neochotně, ale díval se přitom dolů do dvora se šrotem, kde se před Rowannem při jednom z jejich soubojů schovával.
"A budeš mi věřit, Gor´name?"
Ten tón ho přiměl otočit hlavu a opětovat pohled těch neskutečně modrých očí.
"Řekl bych, že jo," přisvědčil pochmurně.
Rowann si sám pro sebe přikývl: "Dobře… Nejprve jsem ani nevěděl, že je to tvá matka…" začal zvolna. "Rodiče mě tehdy vzali na nějakou větší sešlost vůbec poprvé. Ale ona mě hned poznala…"

***

Zatímco v oknech domků, kolem kterých procházeli, se šklebily dýně a blikaly svíčky, v moderně rekonstruované historické tvrzi je uvítala mnohem střídmější, ale o to temnější výzdoba. Záplava černých svící, krvavě rudé závěsy zakrývající soukromější část sálu a obsluha s bledší kůží než většina přítomných a se snadno snímatelnými obvazy kolem zápěstí i hrdel polozakrytých límečky košilí či dlouhými rukávy.
Předvečer Všech svatých nebyl významným večerem pouze pro lidi a upíři v jednoduchých maskách, které jim povětšinou zakrývaly polovinu obličeje, se při tanci a popíjení hutné tekutiny z vysokých skleniček dobře bavili. Kendallovi však tahle sláva připadala jako přehlídka toho, kdo přišel v lepších šatech, ověšen dražšími šperky nebo s lákavěji vonícím lidským doprovodem. Úplně takhle si velké upírské sešlosti nepředstavoval…
Jeho rodiče ho přiměli osobně pozdravit všechny, byť sebevzdálenější příbuzné a představili ho několika významným známým, než ho konečně nechali ve společnosti Ariany a odešli tančit. Docela se mu ulevilo. Z toho množství nových tváří a jmen se mu točila hlava a bylo mu jasné, že jeho otec očekává, že si je všechny zapamatuje.
Ariana ho odtáhla ke švédskému stolu, ale pochutiny obsahující různé druhy a množství krve na dlouhé tabuli ho moc nezaujaly. Spíš zaujatě pozoroval pohyby tančících párů a tiše obdivoval své rodiče. Viděl je spolu tančit jen párkrát, ale stejně jako poprvé mu to vzalo dech. Jakoby se na parketu úplně proměnili, hlavně otec.
"Smím prosit?" ozval se vedle něj příjemný hlas.
Sestřenka se odvrátila od talíře s podezřele zbarveným kaviárem a potěšeně se usmála na upíra ve smokingu, kterého Kendall neznal.
"Ale samozřejmě, ráda. Bratranče, nebude ti to vadit?" otočila se na něj s výrazem, který mu jasně říkal, ať se neopováží odporovat.
"Jen jdi a bav se, sestřenko," přikývl blahosklonně.
S chichotáním se nechala odvést na parket a Kendall si oddechl. Ariana byla milá, ale moc mluvila. Uvítal možnost mít od všech na chvíli klid.
Proklouzl kolem skupinky upírských dam s opeřenými vějíři a zamířil k pootevřeným dveřím na terasu. Našel tam přesně to, co hledal. Vzduch provoněný nedávným deštěm a samotu. Přešel až k zábradlí, na jeho úplný konec, aby na něj nedopadalo světlo z krví vonící haly a se zavřenýma očima se nadechl. Bylo mu jasné, že se zase bude muset brzy vrátit, než ho začnou rodiče hledat, takže si tu chvilku hodlal pořádně vychutnat.
"Kam si myslíš, že jdeš?"
"Na vzduch, drahý."
Jeden naštvaný mužský a druhý tichý ženský hlas k němu dolehly stále otevřenými dveřmi.
"Odešlas v půli tance…"
"Už mne nebaví poslouchat tvé neustálé výčitky."
"Flirtovala jsi s ním!"
"Nikoliv, Vespere. Pouze se chovám podle obvyklých měřítek slušného chování. Nech si to projít hlavou a až pak za mnou přijď."
Na terasu rychlým tempem vkročily něčí podpatky a mužský hlas už se neozval. O zábradlí několik metrů od něj se opřely štíhlé ruce a nad nimi se sklonila hlava s dlouhými vlnitými vlasy. Ta neznámá dáma si ho v rozčilení nejspíš vůbec nevšimla.
Kendall se tiše sesunul z posedu na zábradlí a rozpačitě si odkašlal. Vysoká upírka se s trhnutím otočila k němu. Po tváři jí stékaly slzy.
"Promiňte, paní. Nechtěl jsem vás vylekat," omluvil se, upřímně nerad, že neznámou ženu nachytal ve slabé chvilce a už se po krátké úkloně točil k odchodu.
"Ne, to je v pořádku," ujistila ho tiše. "Byl jsi tu přece první. Je moje chyba, že jsem si tě nevšimla."
Kendall potřásl nesouhlasně hlavou: "To rozhodně ne… Mohu vám nějak pomoct?"
Zadívala se na něj tak upřeně, že musel uhnout očima.
"Jsi milý, ale bohužel ne."
"Nechám vás tedy o samotě."
"Počkej…"
Překvapeně pozoroval tu vážnou dámu, jak k němu přistupuje blíže. Vážně se mu zahleděla do očí: "Ty jsi mladý Rowann, že?"
"Ano," přikývl. "Ale jak to víte? Moji rodiče vám mě nepředstavili…"
Smutně se pousmála: "To mne nepřekvapuje… Znám tvou matku - Eleinne. Jsi jí velmi podobný."
To už si ji prohlížel o dost zvědavěji. Znal všechny matčiny přítelkyně, nesčetněkrát byly u nich v sídle na čajovém dýchánku nebo na oslavě, ale o nějaké další se matka nikdy ani nezmínila. Že by k tomu měla důvod?
"Nedělej si z toho hlavu," pronesla jemně, jakoby si přečetla jeho myšlenky. Ale vůbec to nepostřehl. Navíc pochyboval, že by to tak milá upírka udělala bez jeho svolení. "Už dlouho jsem s ní nemluvila… Jak se jmenuješ?"
"Kendall, paní."
"Z jasného údolí…" přeložila si keltský význam jeho jména s lehkostí, která ho opravdu překvapila. "Krásné jméno."
"Děkuji," reagoval zdvořile a na jazyku ho docela svrběla stejná otázka.
"Mám stejně starého syna," konstatovala upírka se zvláštním úsměvem.
"Opravdu?"
A taky může čarovat?
Kousl se do jazyka, aby nepoložil tak netaktní dotaz. Věděl, že jsou v britské upíří komunitě další mladí upíři s čarodějnickými schopnostmi, ale žádný nebyl čistokrevný. Byla to rarita, která se objevila tak jednou za sto let. Připadal si kvůli tomu trochu jako vyděděnec…
"Hmm," přikývla. "Ale asi byste si moc nerozuměli," zasmála se najednou nějakému svému soukromému vtipu.
Kendall usoudil, že by nebylo vhodné vyzvídat. Ale byl vážně rád, že krásné upírce zmizel z tváře ten smutný výraz. Úplně ožila, když se zmínila o synovi.
"Třeba ano," pousmál se na oplátku. "To nemůžete nikdy vědět předem."
"To máš asi pravdu," připustila upírka, povzdechla si a oči se jí stočily k oknům sálu. "Raději se vrátím."
"Já už bych také měl…" odtušil ne zrovna nadšeně Kendall. "Smím vám nabídnout doprovod?"
Zpytavě se na něj zadívala, až zaváhal, zda neudělal něco špatně.
"Jsi opravdu milý, Kendalle, ale raději ne..." odmítla ho mírně. "Děkuji za rozhovor."
"Nápodobně, paní…" hlesl a zmateně se díval, jak odchází.
Už se chtěl pomalu vydat v jejích velmi ladných stopách, když upírka najednou ztuhla a prudce se otočila zpátky k němu.
"K zemi!" vykřikla a v příštím momentu ho sama strhla za rameno stranou.
Něco zasvištělo, měkce dopadlo, s podivně trhavým zvukem to prošlo upírkou, vyletělo pod její levou lopatkou a se skřípěním se to zarylo do zdi vedle dveří do sálu.
Kendall se otřeseně zapotácel, ale udržel se na nohou s rukou té milé dámy stále na rameni. I když cítil krev, pořád nechápal, co se děje.
"Auroro!" ozvalo se naprosto zděšeně a vzápětí padající ženu podepřely něčí ruce. "Auroro!"
Upírka neodpovídala, ač byla její ústa otevřená. Její blankytné šaty byly na prsou celé rudé, oči vytřeštěné do prázdna.
Upír se záplavou černých vlasů, podle hlasu ten, který se předtím rozčiloval u dveří, klesl na kolena: "To ne…" vyrazil ze sebe, když se ta krásná tvář před jejich očima začala propadat.
"Kendalle! Co se tady děje?"
Vzhlédl ke svému otci a pohnul rty, ale nic přes ně nedostal. Další zasvištění, tentokrát ho odstrčil otec a kulka udělala ostře řezanou díru ve skle. Vevnitř někdo zaječel.
Ano, teď už Kendall chápal, že to byly kulky. Někdo po nich ze tmy střílel nenáviděné stříbro. Vzápětí k nim přispěchal někdo další.
"Všichni pryč z terasy!" zvolal naléhavě pořadatel celé sešlosti, jakmile mu padl pohled na rozpadající se obrys ženského těla.
Otec Kendalla popadl, v mžiku s ním byl uvnitř a postrčil ho k vylekané matce.
"Čekejte tady," rozkázal a znovu spolu s několika dalšími upíry zamířil ven. Nezůstali ale na terase. Přeběhli ji, přeskočili zábradlí a zmizeli ve tmě.
"Zatáhnout závěsy! Držte se dál od oken!" štěkal rozkazy po vyplašených sloužících majitel tvrze. "A dostaňte odtamtud někdo Gor´nama!"
Po muži, který kolébal v náruči rozpadající se tělo, už však nikdo nevystřelil. A Kendallovi v hlavě rezonovalo jeho příjmení… Ta krásná upírka byla tedy manželkou hlavy Gor´namského klanu. Z rodiny, která jeho rodičům nestála ani za pozdravení. A právě mu zachránila život, když vycítila hrozící nebezpečí mnohem dříve než on a vrhla se mu na pomoc…

***

"Toho útočníka chytili a donutili mluvit," pokračoval Kendall ztěžka, vyhýbaje se pohledu na mladšího upíra, který seděl naprosto nehybně vedle něj. "Byl to Lovec, který se chtěl pomstít mému otci. Podplatil nějakého poloupíra, aby mu na naši rodinu donášel a měl tak můj popis. Pak už jen čekal na příležitost, až mě rodiče vezmou mimo naše pozemky, na které si netroufl."
Úkosem se podíval po mladém Gor´namovi. Vlasy mu padaly do tváře a zakrývaly tak jeho oči. Seděl tam celý nahrbený a svíral oběma rukama okraj střechy.
"Nevím, proč to udělala," pokračoval Kendall opatrně. "Jestli jednala jen instinktivně nebo… Vážně nevím. Nic jsem pro ni neznamenal a přece mě tvá matka zachránila."
Prsty mladšího upíra sebou zacukaly, ale jinak se od něj pořád nedočkal žádné reakce.
"Omlouvám se za to, co jsem předtím řekl… Že si za to mohla sama," dodal váhavě. Věděl, že si tímhle u Gor´nama nepřilepší, ale chtěl to dotáhnout do konce. "Sice jsem ji neznal, ale byla to podle mě…"
Nedořekl. Na bradě mu totiž přistála pěst a skoro ho srazila ze střechy. Jen tak tak se dokázal převážit zpátky, ale to už měl pod krkem loket, který ho hrubým tlakem srazil na záda. A pak se k němu nahnul bolestně zkřivený obličej s temnýma očima.
"Tak to přímo ty," vyrazil ze sebe Gor´nam chrčivě. "To kvůli tobě je máma…"
Vztáhl pomalu ruce a odtlačil od sebe loket druhého upíra jen natolik, aby mohl promluvit: "I tak se to dá brát…"
Gor´nam zaskřípal zuby.
"Jsem jí vděčný, že mi zachránila život!" vyhrkl Kendall spěšně. "Ale necítím vinu za to, že ona o něj přitom přišla."
Mladší upír na něj zíral rozšířenýma očima a pracně lapal po dechu. V pohledu mu stále dmula smrtelná hrozba, ale převažovala ji bolest.
"Kdybych to mohl nějak ovlivnit, udělal bych to, Lioneli. To ti můžu odpřisáhnout."
Gor´nam ztuhl a Kendall sbíral odhodlání k tomu, aby pokračoval.
"Nechovám k vaší rodině žádnou osobní zášť," dostal ze sebe chraptivě. "Neměl jsem důvod přát tvé matce cokoliv zlého. Nebo tobě…"
V těch očích nad ním se něco změnilo. Vyceněné špičáky zmizely, tlak na jeho hrdlo polevil. Gor´nam zavřel oči. Ale ještě předtím by Kendall přísahal, že v nich vidí slzy.
Mladší upír se od něj odtáhl, sedl si na bobek a schoval hlavu do složených rukou položených na kolenou. Kendall zůstal ležet a udiveně na něj hleděl. Ten věčně nabroušený, drzý upír byl pryč. Seděl tam jen kluk, stále bolestně zlomený ztrátou matky. Nechal spadnout tu masku, za kterou se vždycky schovával. Přímo před ním a Kendalla to šokovalo. A zároveň se v něm něco pohnulo...
Zapřel se dlaněmi a pomalu se posadil.
"Mrzí mě to," Kendallovi došlo, že znovu promluvil, až když se uslyšel.
Gor´nam se v reakci na to ještě víc nahrbil.
Kendall už v tu chvíli neposlouchal svůj rozum. Lionel Gor´nam byl sice většinou protivný jak stříbrná jehla za nehtem, jenže mu byl paradoxně zároveň sympatický. Výbušný, ale zábavný. Tvrdohlavý, ale ochotný se učit spoustě nových věcí. A také byl uzavřený a… osamělý. Připomínal mu tím jeho samotného. A aspoň pro jednou k němu chtěl být úplně upřímný.
"Můžeš mi klidně zase vrazit," nadhodil tiše. "Jestli myslíš, že se ti tím uleví."
Chvíli bylo ticho. Pak se Gor´nam prudce postavil, co nejrychleji, jak se mu nejspíš snažil zabránit v tom, aby viděl jeho obličej.
Kendall k němu napjatě vzhlížel.
"Věřím ti," dostal ze sebe nakonec mladší upír tak sevřeným hlasem, jakoby ta slova hrdlem musel doslova procpat. "Třeba jsem naivní idiot, ale věřím."
Kendallovi se nějak ulevilo. Ani si neuvědomil, že byl celou dobu napjatý…
"Nejsi idiot," reagoval klidně. "Jen občas trochu blbec."
Gor´nam po něm okamžitě šlehl pohledem: "Abych si to ještě nerozmyslel," procedil mezi zuby.
Kendall se mírně ušklíbl: "To záleží na tobě."
Jeho spolužák převrátil oči: "Mám já tohle zapotřebí?"
Pobaveně se uchechtl. Gor´nam se vracel ke svému klasickému já a byl za to rád.
"Docela často se ptám sám sebe na to samé," ujistil ho.
Gor´nam se k němu až teď otočil čelem, rty zkřivené v napůl pobaveném, napůl podivně smutném úšklebku. Chvíli si vyměňovali pohled a pak k němu ke Kendallově překvapení mladší upír napřáhl dlaň.
"No, pohni, Kene. Tohle je jednorázová nabídka."
Ještě na moment zaváhal, ale pak se natáhl a pomoc přijal. Gor´nam ho vytáhl na nohy a okamžitě zase pustil.
"Teď jsme si kvit za tu Obrtlou, aby bylo jasno."
"Ani jsem netušil, že to eviduješ jako dluh, Lioneli," usmál se na něj jízlivě.
"Představ si," reagoval Gor´nam kysele. "Ale to ´Lioneli´ si nech od cesty. Zase takoví kamarádi nejsme a ani nikdy nebudem."
"Když ty přestaneš s ´Kenem´, tak klidně," pokrčil rameny.
Gor´nam si odfrkl způsobem, který se dal jen napůl vyložit jako souhlas a zastrčil ruce do kapes.
"Co udělali s tím hajzlem?" zeptal se pak o tóninu hlubším hlasem.
Kendall se mu díval do očí, když odpovídal: "Skončil v kobkách hlavního sídla. A pochybuju, že tam přežil déle než týden…"
"Víš to jistě, že je po něm?" mračil se Gor´nam nespokojeně.
"Ne. Ale znám svého otce. Nedovolil by, aby někdo takový zůstal naživu," pronesl pevně.
Mladší upír nejspíš chtěl ještě reagovat, ale vyrušilo ho zabušení na plechové dveře.
"Okamžitě odemkněte vy dva, jinak se neznám! Co zase vyvádíte?!" ozval se zpoza nich tlumený hlas Torgose.
Kendall uznale zvedl obočí: "Dost dobrá ´Alahomora´," ocenil provedené kouzlo. Zároveň přivolal Lionelovu hůlku z okraje střechy a podal mu ji.
"Hmm, jo, dík…" zabručel Gor´nam a raději s ní spěšně mávl, jelikož rány rychle nabývaly na intenzitě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucinda Lucinda | 6. září 2018 v 0:24 | Reagovat

Ahoj :-) děkuji za skvělou kapitolu. Moc jsem se těšila, až přidáš pokračování. Tak už víme co se stalo Lionelově mámě. Přiznávám se, že na to jak k jejímu úmrtí došlo jsem neměla žádnou teorii. Tohle jsem určitě nečekala. Byla taková milá a laskavá. Jde pak víc porozumět Lionelově vzteku, když si představí jaký by byl život jiný kdyby tu byla a nebyl tu místo ní strýc.
Jsem zvědavá jak kluci budou dál pokračovat a těším se na pokračování :-)

2 Witch Witch | 9. září 2018 v 17:25 | Reagovat

[1]: pro Lucindu:

V prvé řadě děkuji za komentář! :-)
Už jsem se lekla, že jsem něco po... hmm, pokazila. :D
Jsem ráda, že se ti kapitolka tak zamlouvala, byla to jedna z těch náročnějších...
Další kapitolka teď už záleží na betě. ;-)

3 Akiko Akiko | 1. října 2018 v 9:32 | Reagovat

Pardon, už mám zase zpoždění se čtením, ale to nemění nic na tom, že ten příběh zbožňuju :) Každopádně ti dva jsou zlatí a tohle bylo vážně nečekané, jak se to všechno vyvinulo <3

4 Witch Witch | 2. října 2018 v 22:30 | Reagovat

[3]: pro Akiko:

Nevadí, nevadí, s radostí vítám i opozdilce. ;-)
Pevně doufám, že si čtení budeš takhle užívat i nadále. :-)
Díky za komentík!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama